Intermezzo - Jákobovi zachránění

01.12.2011

Vsuvka mezi 6. a 7. pečetí.

V pozadí hrozného dne Božího hněvu prorok náhle odbočuje a vidění se zaměřuje na ty, kdo „mohou obstát“ (viz Zj 6,17). Hněv je na okamžik zadržen - pouze po dobu nutnou k označení těch, kdo mají být ušetřeni před následky sedmé pečeti. Tento způsob připomíná vyjití z Egypta, kdy anděl smrti měl stejným způsobem ušetřit Izraelce díky znamení krve na veřejích jejich dveří (Ex 12,23), i tehdy to bylo v souvislosti se zaslíbenou zemí (Ex 12,25). Ale tentokrát scéna zahrnuje celou zemi. Čtyři nebeské větry, které nesou Boží hněv, vanou ze 'čtyř úhlů země', tedy odevšad (viz Da 7,2).

Chiastický rytmus (ABA„), který tvoří osnovu příkazu daného andělu, již upozorňuje na totožnost zachráněných. První příkaz (A) chrání zemi, moře a stromy (Zj 7,1). Druhý příkaz (B) ohrožuje zemi a moře (Zj 7,2). Třetí příkaz (A“) znovu chrání zemi, moře a stromy (Zj 7,3).

A (7,1)
neškodit:
zemi,
moři,
stromům

B (7,2)
škodit:
zemi a
moři

A„ (7,3)
neškodit:
zemi,
moři,
stromům

Střed chiasmu ukazuje přesněji na tu část přírody, která je ušetřena před větry. Když je dán příkaz k ničení, omezuje se výslovně na zemi a moře (Zj 7,2), jež představují celou planetu (viz Zj 10,2.5; srov. Gn 1,1-9; Ex 20,11; Neh 9,6; Ž 95,5; Mt 23,15 atd). Stromy jsou z tohoto seznamu vyloučeny, jako by byly jedinými, které na zemi přežily. Tento stylistický postřeh je potvrzen syntaxí. V prvním příkazu, který je předzvěstí těch dalších, je slovo „strom“ (Zj 7,1) v jiném pádu než slova 'země a moře'. 'Strom' je ve 4. pádu, zatímco 'země a moře' jsou ve 2. pádu. To nejmenší, co k tomu můžeme říci, je, že tento pádový rozdíl naznačuje odlišný vztah mezi větry a zemí a mořem na jedné straně, a na druhé straně mezi větry a stromy.

Tento stylistický a syntaktický způsob odlišení stromů od ostatních částí v každém případě tlumočí záměr upozornit na stromy. Stromy představují vytrvalost. Díky svým kořenům zapuštěným do země mohou odolat větru. Zakořeněné stromy pak představují v Písmu spravedlivého člověka (Ž 1,3; Jr 17,8), zatímco sláma nesená větrem představuje člověka zlého (Ž 1,4; Jb 21,18).

Příkazu k ochraně stromů tedy musíme rozumět jako narážce na ochranu spravedlivých. Ale - kupodivu - tito spravedliví/stromy nejsou zachráněni díky svým kořenům dole v zemi. Jejich záchrana přichází shora. Jejich čelo je označeno pečetí. Tento zákrok je proveden jiným andělem, který přichází z východu stejně jako slunce, život a světlo, jako naděje, jako zahrada Eden (Gn 2,8), jako král - zachránce Kýros (Iz 41,2), jako samotný Bůh Zachránce (Ez 43,2).

Oproti jioným pečetím nesoucím poselství smrti je tato nositelem pečeti Boha života (Zj 7,2). V protikladu ke všem ostatním pečetím oznamujícím soud a zkázu země, znamená tato pečeť záchranu a stvoření. Tato pečeť se odlišuje již svou funkcí. Jiné pečeti jsou dány jako záruka absolutní důvěrnosti dokumentu, zatímco tato je dána, aby označila vlastnictví.

Lidé ve starověku mívali ten zvyk vtisknout pečeť na své zboží jako známku vlastnictví. Zpravidla pečeť tvořila kovová mince nebo drahý kámen (Ex 28,11; Est 8,8), na němž bylo vyryto jméno vlastníka nebo nějaká kresba, občas dokonce obojí. Pečeť se nejčastěji otiskovala do hlíny (Jb 38,14). V některých případech byla pečeť otisknuta na čelo. První zmínka, kdy Bible zaznamenává takový zákrok, je případ Kainův, který dostává na čelo znamení, jehož smyslem bylo ho chránit (Gn 4,15). Ale zejména kniha Ezechiel obsahuje text nejbližší našemu textu. „“Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.' A slyšel jsem, jak ostatním poručil:'...Starce, mladíka, pannu, děti i ženy zabíjejte. Nepřistupujte však k nikomu z těch, na nichž je znamení.'' (Ez 9,4-6)

Ti, kdpo zůstali věrni Bohu a reagovali na „ohavnosti“ (Ez 9,4) svých současníků, dostali na čelo znamení. Stejný termín 'ohavnosti' je použit o několik veršů výše a označuje hřích modloslužebnictví a uctívání slunce (Ez 8,16.17). Znamení na čele zde tedy představuje uctívání pravého a živého Boha, Stvořitele. A právě to je význam zapečetění v našem úryvku z knihy Zjevení - o to více, že se zde naráží na vyprávění o stvoření. Pořadí země, moře, stromy sleduje akt stvoření ve třetím dnu (Gn 1,9-13). Jestliže je tato pečeť znamením uctívání Stvořitele, je tedy známkou Božího vlastnictví. Neboť vyznání příslušnosti k Bohu vychází z víry v boha Stvořitele. Tento vztah je velmi často zdůrazňován v žalmech, kde je Bůh opěvován jako vlastník všech věcí právě proto, že je stvořitelem všech věcí. 'Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy.' (Ž 24,1.2 - viz rovněž Ž 89,12.13; 100,3)

Rozpoznat Boha jako vlastníka všech věcí, jako svého vlastníka, znamená zároveň rozpoznat ho jako Stvořitele, svého Stvořitele. Boží pečeť zde představuje náboženský způsob myšlení. Znamená to docela jednoduše uznat, že za vše, co máme, i za vše, čím jsme, vděčíme Bohu. Bible v sobě nese toto naučení ve všech oblastech života. Tento princip objevujeme v desátcích, které dáváme stranou s jasným vědomím, že on je vlastníkem veškerého majetku. Stejně jako Malkísedek zdůvodnil dar desátku skutečností, že Bohu „patří nebesa i země“ (Gn 14,19). Stejná souvislost je doloženav 3. knize Mojžíšově. Dříve než vstoupí Izraelci do zaslíbené země, musí se rozpomenout na to, že tato země patří Bohu: 'Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.' (Lv 25,23) Z tohoto principu vyplývá, že 'všechny desátky země... budou Hospodinovy' a 'svaté Hospodinu' (Lv 27,30).

Náhodné není ani to, že sobota je v Desateru umístěna uprostřed, tedy v místě, které ve starých smluvních dokumentech (viz M.G. Kline, Treaty of the Great King: The Covenant Structure of Deuteronomy, Studies and Commentary, Grand Rapids, 1963, s. 18.19; M.G.Kline, The Structure of Biblical Authority, Grand Rapids, 1972, s. 120) bývalo obvykle vyhrazeno pro pečeť.

Sobota, která vyjadřuje víru ve Stvořitele a uznání, že za vše Stvořiteli vděčíme, má funkci Boží pečetě. Boží pečeť rovněž odhalujeme ve volbě stravy Daniela a jeho tří přátel, která vyjadřuje jejich záměr dát najevo svou závislost na Stvořiteli, a nikoli na králi /Da 1).

Boží pečeť na čele člověka je ve skutečnosti Božím znamením na jeho osobě, jeho těle i jeho duchu. Je to znamení, že náleží Bohu. Boží obraz, který se odráží v lidském stvoření, podle textu z 1. Mojžíšovy 1,26 v určitém smyslu představuje Boží pečeť. Žít podle Boží vůle je zároveň potvrzením a projevem této pravdy. Boží pečeť je tedy něčím mnohem víc než pouhým tetováním na čele, rituálním gestem nebo zachováváním čehokoli. Tímto obrazem Zjevení - šířeji vzato - označuje ty, kdo věří Bohu Stvořiteli a Pánu stejně tak ve svém náboženství jako v každodenním životě. Sobota, desátek, výběr stravy, respektování Božího zákona - to jsou jen projevy určitého myšlení; mohly by zajisté potvrdit přítomnost Boží pečeti, ale samy o sobě Boží pečetí nejsou. Boží pečeť je zároveň neviditelná i živá, tak jako Bůh Stvořitel, kterého zobrazuje. Znamení je duchovní povahy, tak jako Bůh, kterého představuje.

Ostatně tak je tomu i s nositeli Boží pečeti. Jedná se zde o duchovní společenství. Jejich počet, 144 000, který je vytvořen z násobku 12 x 12, je symbolický. 12, zde znásobeně, je počtem smlouvy mezi Bohem a jeho lidem (4 je číslo země, x 3, které je číslem Boha). Je to také počet dvanácti izraelských kmenů, které jsou zde všechny zmíněny (Zj 7,4-8). Každé pokolení zahrnuje dvanáct tisíc osob. Pokud jde o číslo 1000, které násobí číslo 12, nevyjadřuje pouze myšlenku množství (Sd 15,15; 1 Pa 12,14; 16,15; Ž 91,7 atd.), ale rovněž - v hebrejské etymologii, kterou předpokládá - myšlenku kmene. V hebrejštině slovo elef (tisíc) znamená také kmen, dav, klan nebo dokonce pluk (Ex 18,21; Dt 33,17; Sd 6,15; Nu 1,16; Joz 22,21 atd.). Počet 12 000 tedy představuje kmen v jeho plném počtu. V Janově době již většina kmenů - jako takových - neexistovala. Zůstaly už jen Juda, Benjamín a Léví. Tím se zde chce vyjádřit, že Izrael, o kterém se zde hovoří, není doslovným Izraelem. A pravidelný rytmus seznamu kmenů zesiluje dojem plnosti a dokonalosti. Je to armáda při přehlídce. Vždyť slovo ochlos, zde přeložené jako „zástup“, znamená v řečtině právě tak 'armáda' a verše 9 a 10 ostatně popisují vítěznou armádu po bitvě. Bílá roucha - stejně jako palmy - tvořily součást vojenského rituálu při oslavě vítězství (viz 2 Makabejská 11,8; 1 Makabejská 13,51; srov. J 12,13). V symbolice počtu, v popisu zástupu, ve stylu textu, kterým je text zapsán, přináší prorocké slovo stejné poselství: sto čtyřicet čtzři tisíc představuje seřazený a úplný Izrael. To je ten „všechen Izrael“, o němž snil apoštol Pavel (Ř 11,26), 'úplný' počet zachráněných, na který narážela již pátá pečeť (Zj 6,11). Jan vidí veliký zástup ze všech kultur a národů, lidí 'oblečených v bílé roucho' (Zj 7,9; viz 6,11) a vysvobozených z velikého soužení (Zj 7,14; viz 6,9.11).

Počet sto čtyřiceti tisíc - v páté pečeti ještě neúplný - a zástup jsou tím samým lidem. Konečně jsou tam všichni, v plném počtu - tito vyhnanci dějin, tyto odtržené menšiny, jejichž jediné útočiště bylo tam nahoře, všichni ti, kdo ztratili pocit, že někam patří, protože byli stále sami, stále proti proudu, občané jiného království. Setkávají se a náhle si uvědomují svoji příslušnost k Izraeli. Jednotni v duchu, se stejnými vzpomínkami na zápasy a utrpení, jsou nyní viditelně sjednoceni a prožívají stejné pocity. Emoce nyní vrcholí a projevují se v bohoslužbě, která všechny strhává k mohutné oslavě Božího vítězství (Zj 7,10).

Na toto vítězné volání odpovídají ihned andělé, starci a čtyři bytosti slovem „Amen“, zpěvem plným chval, v němž používají sedm výrazů: 'Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!' (Zj 7,12)

Vidění se odehrává v nebesích a přenáší nás do vzdálené budoucnosti - do okamžiku, kdy se nebeské bytosti připojí k chvalozpěvu lidía kdy konečně Bůh bede skutečně přebývat mezi svým lidem. Ten mu bude sloužit „dnem a nocí v jeho chrámě“ (Zj 7,15) jako dávní kněží a levité (1 Pa 9,33). Toto vidění se vysvětluje obrazem stanu, který Bůh nad nimi vztyčí (Zj 7,15). Obraz vypůjčený z izraelských dějin připomíná svatostánek na poušti. I v řeckém jazyce (kenosein: vztyčit stan) dokonce zaslechneme hebrejské slovo šekínáh (od slovesa šakan = bydlet), které označuje ohnivý oblak - znamení Boha „bydlícího“ mezi nimi (Ex 40,34-38).

Boží přítomnost je skutečná. Bůh je tam fyzicky přítomen. Text končí narážkou na žalm 23. Od pastýře vedoucího ovečky k pramenům živé vody přechází text k Bohu zcela blízkému, který se jich dokonce dotýká a stírá „jim každou slzu z očí“ (Zj 7,17). Bůh se nespokojuje jen se starostí o všechny potřeby. Nejen hlad, žízeň, horko a utrpení je již nebudou trápit, ale Bůh se jim ještě přiblíží a vztah se stane ještě důvěrnějším: Bůh je utěšuje. Letmo zde již můžeme zahlédnout obraz nového šťastného světa.