Pátá pečeť - Oběti

01.12.2011

Doba zahájení Božího soudu v nebi.
19. století.

Zj 6,9-11: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. 10 A křičeli velikým hlasem: 'Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?' 11 Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.„

Pátá pečeť znamená obrat v běhu sedmi pečetí. Po rozlomení prvních čtyř - systematicky spojených se čtyřmi bytostmi a se čtyřikrát opakovanou výzvou “Přijď' - se objevují čtyři koně, kteří měli představit oznámenou událost. Po rozlomení následujících tří pečetí však už nepřijíždějí koně, ale prorokovi jsou ve vidění přímo ukázány prorocké události.

Právě v páté pečeti je slyšet křik těchto obětí. Historie už není vyprávěna z pohledu utiskující a dobyvatelské moci. Pespektiva je jiná. Prorok už nevidí koně, ale muže a ženy, kteří volají po Božím soudu.

Z pohledu trpící oběti jsou důležité jen dvě otázky: Proč přišlo utrpení? a Kdy skončí?

První otázka tíží, je trýznivá a zneklidňující, jde o věčný problém utrpení spravedlivého. Ale zde je toto utrpení ještě nespravedlivější než utrpení spravedlivého - je to utrpení toho, kdo umírá „pro slovo Boží“ (Zj 6,9). Je to křik Židů uvržených v babylónském zajetí do rozžhavené pece za to, že se odmítli poklonit modle. Je to křik prvních křesťanů vhozených do arény pro svou víru v Boha lásky. Je to křik křesťanů na okraji společnosti, uvězněných a upalovaných pouze za to, že otevřeli Bibli anebo hlásali Boží pravdu. Ale je to také kři Židů od středověku až po současnost, kteří byli zbaveni všeho, pronásledováni, zabíjeni a tráveni plynem jenom proto, že byli Židy a svědčili o dávném Bohu. Je to stále stejný typ obětí, stále stejný důvod, který z nich oběti činí. Oběti náboženské netolerance umírají jako Boží mučedníci. Ukřižovaní kvůli Bohu, pro něj umírají. Tato dvojsmyslnost je záměrná v textu Zjevení, který popisuje utrpení jako zápalnou oběť. Jejich smrt je představena jako smrt zvířat, která jsou zabíjena u paty oltáře (Lv 4,7). Jejich duše volají po odplatě až k Bohu, tak jako kdysi krev Ábela (Gn 4,10). Zde použité výrazy jsou vypůjčeny z 3. knihy Mojžíšovy, která ztotožňuje duši s krví (Lv 17,11), aby ještě lépe vyjádřila obětní povahu tohoto utrpení. Jejich krev je vylita na Boží oltář, a tím jejich smrt nabývá náboženské povahy, která odkazuje k Bohu.

Prorok zaslibuje nejen spasení obětí - dostávají bílý šat -, ale také odplatu viníkům. Spasení vyžaduje spravedlnost, aby bylo úplné. Aby mohl Bůh spasit, musí soudit. To je v křesťanském prostředí až příliš často opomíjená pravda. Rádi zdůrazňujeme důležitost kříže, milosti a lásky Boží. Náboženství redukujeme na pocit nebo na nějakou intelektuální pravdu, zapomínáme však na historickou skutečnost spasení. Zdrcená oběť tyto věci takto nevnímá. Sladká slova, krásné myšlenky a něžné úsměvy jí nestačí. Pouze spasení, které ji skuzečně vytrhuje z utrpení, odpovídá na její problém. Oběť touží po vysvobození. Odtud pramení její křik: „Kdy už to skončí?“

Tento křik se nespokojuje s útěchou náboženské zkušenosti, s víro v Boha přítomnosti nebo minulosti. Tento křik je pronikavý svou zoufalou naléhavostí, která vyžaduje Boží zásah do reality dějin. „Kdy už ... vykonáš soud?“ (Zj 6,10) Tím se říká, že k soudu ještě nedošlo a že je očekáván jako časově přesně daná událost. Stejný křik zaznívá se stejnou netrpělivostí, která volá po Božím soudu, v žalmech (Ž 13,2; 35,17; 79,5; 89,47; 94,1-3 atd.). Avšak křik nejbližší našemu textu je slyšet v knize Daniel (8,13) (srov. Da 12,6). Také tam se tento křik týká utrpení svatých, kteří jsou pronásledováni církví (Da 8,12). Také tam přímo ústí v událost Božího soudu.

Na otázku „Kdy už?“ anděl odpovídá vlastně tím, že pro tento soud určuje čas: 'Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (bude očištěna).' (Da 8,14) Očištění svatyně v jazyce 3. knihy Mojžíšovy znamená svátek smíření neboli jóm kippúr (viz Lv 16,30; srov. Le soupir de la terre, s.182 a násl. - ve slov. Túžba zeme), tedy vesmírný Boží soud. Je to okamžik, kdy - podle obdobného textu Daniela 7 - „zasedl soud a byly otevřeny knihy“ (Da 7,10).

Pátá pečeť nás tedy přenáší až do času, kdy je v nebi zahájen soud. Podle tohoto vidění to přesto ještě není konec utrpení. Událost konečného spasení je odložena do chvíle, kdy bude naplněn úplný počet zachráněných (Zj 6,11). Aby spasení bylo účinné, je třeba přítomnosti všech. Zde je zmíněn biblický princip úplnosti. Bůh totiž nezachraňuje jednoho bez druhého. Spasení jednotlivce nezbytně zahrnuje spasení vesmíru. Spasení se týká buď celého vesmíru, nebo vůbec není. Není možné být spasen v současných podmínkách, neboť království spravedlnosti vyžaduje očištění, stvoření jiné přirozenosti. To je základní naučení jóm kippúr.

Z tohoto faktu vyplývá, že Bůh není pouze Bohem kříže a milosti, Bohem bytí nebo mystické zkušenosti. Bůh je také Bohem spravedlnosti a svatosti. A je to přesně tato stránka Boha, která je na tomto místě připomínána: „Pane svatý a věrný“ (Zj 6,10), jde o teologický jazyk, se kterým jsme se již setkali v dopise do filadelfie (Zj 3,7). Obě vidění mají mimo jiné stejné téma - bratři (adelfoi) (Zj 6,11), které se nachází v názvu Filadelfie. Tato nenápadná ozvěna potvrzuje naši orientaci v čase. Proroctví míří ke stejnému okamžiku dějin. Jsme v 19. století.

Toto proroctví nás může překvapit, protože máme sklon redukovat křesťanské náboženství na nějakou duchovní existenciální a nadčasovou pravdu. Bůh, který se zde zjevuje, je jediný, kdo opravdově odpovídá na křik obětí. Bůh opravdové lásky, který nezůstává lhostejný, je právě proto Bohem spravedlnosti, a konkrétně zasahuje do dějin.