Šestá pečeť - Vesmírný hřmot

01.12.2011

Od konce pronásledování mezi 18. a 19. stoletím až do doby konečného zničení zla.

Zj 6,12-17: „A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl 13 a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, 14 nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. 15 Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, 16 a volali k horám a skalám: “Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!' 17 Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?'

Na křik utlačovaných obětí toužících po vysvobození odpovídá nyní křik hrůzy utlačovatelů, kteří se chvějí před Božím hněvem. Rozlomení šesté pečeti zjevuje jinou stránku Boží spravedlnosti. V páté pečeti se Boží soud týkal obětí, jejichž prolitá krev žádala „potrestat ty, kdo bydlí na zemi“ (Zj 6,10). Soud se tedy zaměřoval pouze na spasení a uvedl na scénu Boha milosti, který dává 'bílý šat'. Nyní se soud zaměřuje na utlačovatele a uvádí na scénu Boha spravedlnosti, který navštěvuje obyvatele země svým hněvem. Tyto dvě tváře Boha se doplňují a zjevují stejné dílo spasení. Aby skutečně spasil, musí Bůh nutně znovu stvořit - to však představuje nejen změnu a vytvoření nového, ale také zničení starého řádu věcí. Hřích člověka způsobuje, že jeho důsledky přesahují zemskou sféru a zasahují celý vesmír. Tento hluboce biblický princip je oznámen už při události stvoření. Člověk a příroda jsou stvořeny v závislosti jeden na druhém. Každý morální nebo náboženský zločin má vliv na okolí. Adamova neposlušnost měla za následek hloží a trny. Hřích prvních lidí přivolal na zemi potopu. Zvrácenost obyvatel Sodomy způsobila déšť síry a ohně na město. Kananejská země zavrhla své obyvatele pro jejich hřích. Akánova lež vypukla v údolí, které náhle potemňuje a dostává nové jméno - dolina zkázy. Akor (zkáza) je ozvěnou jména Akána.

Izraelští proroci ve svých varováních určených lidu neopomíjeli zdůrazňovat tento princip. Mojžíš, Ozeáš, Izajáš, Jeremjáš hřímali na Izrael, aby mu připomněli jeho zodpovědnost za vesmír. Rostliny, zvířata, dokonce počasí, hory, a zejména muži a ženy celé společnosti jsou zasaženi hříchem. V Novém zákoně pak Ježíšova smrt zatřese zemí.

Každý zločin proti člověku je zločinem proti celému lidstvu i vesmíru. Předmětem Boží zloby jsou tedy nebe a země i všichni lidé. Zjevení zjevuje tento princip ve svatých příbězích Bible. Prorocký pohled to odhaluje až k samotnému jádru naší světské a moderní civilizace. Doba konce ja popsána jako vesmírný převrat ve dvou fázích.

První fáze zachvacuje zemi. Její vliv je omezen na svět lidí. Je to ještě čas pozemské historie. „Nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem.“ (Zj 6,12.13) Není nemožné rozpoznat v tomto obraze katastrofy, které zasáhly svět na konci 18. a v 19. století. Myslí se tím lisabonské zemětřesení (1. listopadu 1755), ve kterém zahynulo více než sedmdesát tisíc lidí - přibližně polovina populace. Může se tím také myslet temnota, která překvapila obyvatele Ameriky, Kanady, Anglie, Holandsky, Francie, Švýcarska a Itálie kolem roku 1780 a 1880. Můžeme za ně považovat deště meteoritů, jejichž výjimečná intenzita byla zaznamenána mezi rokem 1800 a 1900 v Evropě, Severní a Jižní Americe, ale také v Africe a Asii.

Kupodivu tyto události se časově shodují s dobou označenou prorokem Danielem jako doba konce pronásledování. Tato perioda je ostatně zaznamenána v prorockém kalendáři. Je to okamžik úlevy pro ty, kteří byli pronásledováni církevní mocí. Jedná se o konec období „času a časů a poloviny času“ pronásledování, o kterém hovoří prorok Daniel (Da 7,25) (viz Le soupir de la terre, s. 155 a násl., - ve slov. Túžba zeme). Vítr Francouzké revoluce převrátil všechny struktury. Církev už nikoho neohrožuje. Vesmírná znamení tedy nyní doprovází dějiny jako by je měla potvrdit a dát jim nový smysl, který nasměrovává události ke konci pozemských lidských dějin. Od fáze času konce přecházíme k fázi konce času.

Vidění šesté pečeti sleduje stejný běh času jako pátá pečeť. Obě pečeti jsou současné a zaměřují se na stejné události, ale z jiného pohledu.

V páté pečeti se prorocký pohled zaměřoval na Boží lid, oběť pronásledování, jehož volání „kdy už“ v souvislosti s proroctvím z Daniela 8. kapitoly nás zavedlo doprostřed 19. století. Potom toto vidění překlenulo čas a přeneslo nás za lidské dějiny, do chvíle, kdy je toto volání vyslyšeno a soud konečně vynesen - svatí dostávají svůj bílý šat.

Stejným způsobem i vidění šesté pečeti překlenuje období od konce pronásledování mezi 18. a 19. stoletím až do doby konečného zničení zla a jeho původců. Tato druhá fáze zachvacuje tentokráte nebesa. „Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha.“ (Zj 6,14) Nyní se událost týká celé země. Jazyk, který ji popisuje, znázorňuje její vesmírný dosah typicky hebrejským způsobem tím, že spojuje extrémy, aby vyjádřil úplnost: 'hory... ostrovy; králové země... vojevůdci..., všichni otroci i svobodní' (Zj 6,14.15). Boží hněv naplňuje celý obzor a prostor. Je to okamžik, kdy Bůh bere vládu nad vším do svých rukou. Od této chvíle mu nikdo a nic neunikne (6,16). Šestá pečeť končí viděním kralujícího Boha „sedícího na trůnu“ (6,16). Proto vidění končí otázkou plnou úzkosti: 'Kdo bude moci obstát?' (Zj 6,17)

A přesto je v pozadí této otázky naděje. To je paradox biblické naděje, že ji nenadále nalézáme i tam, kde jsme ji už nečekali. Tato otázka je vypůjčena ze slovníku proroků Nahuma a Malachiáše, kde je pokaždé úvodem k ujištění zachráněných, kteří jsou svíráni úzkostí: „Kdo odolá jeho hroznému hněvu? Kdo obstojí před jeho planoucím hněvem? ... Skály se před ním drolí. Hospodin je dobrý, je záštitou v den soužení, zná se k těm, kteří se k němu utíkají.“ (Na 1,6.7); viz Mal 3,2.3)

Také zde, v knize Zjevení, vytváří odpověď na tuto otázku jakousi vsuvku, intermezzo, které se týká zachráněných z velkého soužení.