Kulturnost a morálku různých národů lze posuzovat z různých úhlů. Jak se starají o své seniory, o přírodu, jak dodržují slovo, jak se stravují, atd. Kupříkladu na Havaji si zavedly několik ekologických zákonů, mezi něž patří zákon deseti mil. Ten přikazuje vyvádět odpad minimálně 16 kilometrů (10 mil) do oceánu. V Chorvatsku či Bulharsku je to od dvou do pěti kilometrů a například v Indii či většině Afrických zemích teče do moře a řek odpad přímo z ulic. Jiný havajský zákon nařizuje všem hotelům, restauracím, fabrikám a ubytovacím objektům na dvojnásobné ploše vysázet a dokonale udržovat parky, záhony květin a vysázet stromy. Podnikatel je tak nucen zakoupit za přímo ukrutné ceny trojnásobně velký pozemek a jeho dvě třetiny na vlastní náklady intenzivně kultivovat. Obdivuhodné na tom je, že to místní lidé berou jako samozřejmost a snad z toho mají i radost. Také v důsledku takových opatření a kulturnosti je Havaj kvetoucím rájem na Zemi… Jsou další kritéria. Stav záchodků a čekáren, chování číšníků, poctivost kuchařů, atd. Někde jsem četl (myslím, že od Hemingwaye), že kultura národa se odráží v očích místních psů, což se mi líbí.
Já osobně považuji za jeden ze základních indikátorů morálního stavu společnosti, jak zachází s CHLEBEM. Jde o potravinu, kterou jíme takřka denně, po celý život. Jedí jej i ti nejchudší. Chléb jest božím darem. Tedy měl by být. Pokud se dělá poctivě, tako dříve. Poctivě a se vší péčí zadělávat kvásek, starat se o něj a v peci na ohni péci chléb náš vezdejší. Používat k tomu žitnou celozrnnou mouku, která se pěstuje tradičním ekologickým způsobem. Takový chléb je nejen dobrý na chuť a vydrží i 2 týdny, ale je i velmi zdravý. Přirozené kvasné procesy udržují naše tlusté střevo v bezvadném stavu a tím významně udržují naše zdraví.
Naše realita posledních desetiletí je tragicky opačná. Používá se hlavně vymílaná pšenice, která díky chemickému ošetřování a úděsnému skladování, plesniví, ještě než se dostane do pekárny. Obsahuje spousta lepku, který zalepí střevní sliznici a tak se zásadně naruší jeho vstřebávací schopnost a napomáhá rozvoji jedovatých plísní. A plíseň je nosičem rakoviny. A způsobuje únavu, exémy, alergie, podílí se na autoimunitě. A tak ve spojitosti naším národním masožroutstvím, s preferencí nekvalitního masa a uzenin, (hlavně, že to laciné) jsme si vydobyli světové prvenství v rakovině tlustého střeva.
Praxe v našich pekárnách je přímo otřesná a trestuhodná! Používá se ta nejlevnější zplesnivělá mouka, a vše ostatní je chemie. I většina tmavých chlebů a pečiva je chemicky barvená. Pece jsou samozřejmě elektrické. „Pekárny„ v supermarketech nejsou ve skutečnosti žádné pekárny, ale ohřívárny zmrazeného těsta, které jim vozí z centrálních skladů. Dělají si z nás srandu. Selský chléb, kovářský chléb, toskánský, horský, vesnický… Odlišnosti jsou především v přidávané chemii. Když na konci dne zbudou chleby v regálech, svezou se zpět do pekáren a tam se nadrtí do dalšího těsta.
Kašlou na nás, nezajímáme je. Jde jen o zisk. Smutné. A my si to klidně necháme líbit!!! Ještě smutnější! Vůbec nám nevadí, že třetí den se drahý chléb rozdrolí a zplesniví. Kašlou na nás, protože je nám to fuk. To je kultura? Leda tak prasečí. Je kulturní a morální, když obchodníci ráno do čerstvého pečiva zamíchají včerejší rohlíky? Je kulturní, že jim to nehodíme na hlavu a denně si tam chodíme pro další? Kdyby si Francouz či Ital koupil k večer ranní bagetu, tak snad vzteky omdlí. I v těch nejchudších zemích je chléb takřka posvátný a zdravý.
Pokud s tím chcete něco udělat, nabízím zdravý recept na tradiční chléb, na dar boží. Dostal jsem jej od své duchovní učitelky. Je třeba však si najít jeden den v týdnu, kdy je třeba se mu věnovat. Pokud byste si pekli takový chléb doma, tak budete zdravější, pochutnáte si a majitelé pekáren i obchodů se budou muset zamyslet… Můžete se třebas domluvit v domě či ve vsi, že se budete střídat…
Držím vám palce.
S láskou, Tomáš Lebenhart
Zdroj: www.moje-pravdy.cz
