Védy jsou rozsáhlým komplexem textů, jejichž původ sahá do starověké Indie. Tvoří nejstarší součást sanskrtské literatury a zároveň nejstarší část hinduistických textů.
Samotné slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.
Védy jsou jedny z nejstarších v tradici indoevropských národů a jsou kulturním dědictvím íránských a indických Árjů a neoddělitelnou součástí hinduismu a indických filosofických škol.
Nejstarší z hymnistických textů véd je Rgvéda (modlitební hymny), komponovaná v letech 1500 až 1000 př.n.l. a sepsaná v letech 800 až 600 př.n.l.
Do prvotní věčné trojice véd (trajam brahma sanátanam) patří dále Sámavéda (melodické uctívání sómové šťávy) a Jadžurvéda (návody k obětnímu uctívání). Atharvavéd (obětní a zaklínací formule) byla přidána k této trojici mnohem později. Pátým védem je někdy nazýván epos Mahábhárata, jejíž součástí je Bhagavadgíta.
Védy přechovávali bráhmani a byly předávány v ústní podobě z pokolení na pokolení. Většina hymnů jsou obětní a oslavné chvalozpěvy adresované různým bohům. Tyto hymnické písně a způsob provádění obětí, které je doprovázely je považováno za něco, co lidem vnukli prostřednictvím svatých zřeců (ršiů) samotní bohové, aby lidi poučili, jak je správně uctívat. K tomu, aby v nich i při absenci jakéhokoli písemného záznamu nedošlo ani k sebemenším změnám, vytvořili si složitý a důmyslný systém jejich uchovávání výhradně ústním podáním (časoměrný verš a védská metrika), jimž vděčíme za to, že se nám védské texty dochovaly až do svého mnohem pozdějšího písemného zaznamenání naprosto věrně a bez jakékoli obsahové, jazykové nebo fonetické změny.
Dvě základní součásti védských hymnů jsou mantry a bráhmany. Tyto dvě součásti jsou šruti – to, co bylo zřeno. Mantry se skládají ze tří součástí – rk, jadžus a sáman. Ze součásti bráhmany (výkladová část) vznikla pozdější filosofická a metafyzická díla – brahmasútry a upanišady. Později byli obě tyto součásti připojeny k áranjakám – vedoucího filosofického systému hinduismu zvaného také daršany. Z pozdějšího období pocházejí ittihásy, purány, upavédy a védángy, společně nazývané smrti (to, co bylo zapamatováno).
Hlavním účelem védské literatury je poskytnout poznání o seberealizaci, a tak přinést vysvobození (mókša) z utrpení. Učenci jsou většinou zajedno, že cílem védského myšlení je dosáhnout pravdy a poznání vedoucí k osvícení. Každý védský systém hledá pravdu, nikoli však akademicky – poznání samo pro sebe, nýbrž poznání pravdy, která přinese osvícení. Védské myšlení neusiluje o informaci, ale o přeměnu. Dokud si lidé budou myslet, že cesta hmotného štěstí je pokrokem, nebudou usilovat o to, aby změnili sami sebe. Odtud tedy další důležité poznání – janma mrtyu jarávyádhi duhkhadošánu daršanam – narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením (Bhagavadgíta 13.9). Védská literatura nekompromisně prohlašuje, že i přes zdánlivé radosti znamená hmotný život utrpení. Smyslem védského vědění je vysvobodit upřímného tazatele z tohoto utrpení.
Védská literatura se do všeobecného povědomí začala dostávat na konci 19. století. Velký přínos měly práce H.P. Blavatské a N. Roericha. Zvláštní zájem o védskou literaturu projevovali i nacisté v 30. a 40. letech 20. století. V dnešní době se šíří prostřednictvím indických guruů jako jsou A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (zakladatel ISKCONu), Sai Baba a Mahariši Maheš Jógi. Inspirovaly také hnutí New Age a stále populárnější cvičení hatha jógy.
Přes nespornou genialitu myslitelů raného středověku je však nutno upozornit také na nesmírně širokou paletu učení jimiž jsou védy prodchnuty. Různorodost a mysl proniknutá kosmologickými ideemi je jedním z kořenů védského pohledu na svět. Védy neznají jednoznačné filozofické školy nebo systémy. Védské sbírky uchovávají poznatky o životě praevropanů a dalších národů či kmenů s jejich paleoastronomickými svátky a poznatky z dob, které není možné vědecky ověřit - 8000 až 800 př.n.l. Obdivuhodný dar védského odkazu je v trvale živé inspirovanosti a dosud nevyčerpané studnici poznání, zvláště v nadčasových otázkách významu lidské existence a totožnosti átman (individuální duchovní princip) a brahman (nejvyšší vesmírný duchovní princip) nezávisle na jáství (ahamkara), které je závislé na době, místě a životním přesvědčení.
(zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A9dy)
