Seraf je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajášova. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů tzv. kůrů.

Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové neboli serafíni v hierarchii andělů nejvyšší andělský kůr patřící do první trojice andělských kůrů. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají Bohu chvalozpěvy: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy.“ Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla, jejichž světlo a žár jsou tak prudké, že by smrtelné bytosti v mžiku sežehlo. Spolu s cherubíny a trůny jsou tyto andělské bytosti nejblíže samotného Boha, tedy v Sedmém nebi přímo u božího trůnu. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost – proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti zářivými křídly (dvěma si zakrývají tvář, dvěma nohy a posledním párem se pohybují). Jejich základním posláním je vstřebávat a odrážet božské světlo dalším andělským kůrům.

Mezi serafy podle klasického výčtu patří:
archanděl Michael
archanděl Gabriel
archanděl Metatron
archanděl Uriel
archanděl Chamuel či Šemuel
archanděl Azrael
Nathanael
Jehoel
Jeliel
Serafiel
Lucifer (před svým pádem)