Tady musí nastoupit veliké odpuštění, bez kterého se z Tebe postupně stane ubohý zahradník, neboť budeš-li v sobě nosit vůči cizím organismům pocit ukřivdění, tak z toho jen onemocníš a staneš se ubohým a Tvá zahrada neplodnou. 

Komu máš odpustit?

Odpusť v první řadě cizím organismům! To není tak těžké. Odpusť jejich neznalost svým vzorům, svým rádcům, kteří Tě přivedli k tomu, abys cizí organismy hubil! To není tak těžké.

Odpusť sám sobě!

To je vůbec nejsnazší. Co máš odpustit? Všechno, co bylo a co vedlo k válce v zahradě. Pokud jsi vážně odpustil, nepotřebuješ už žádné rady, jak se můžeš vypořádat se slimáky, mšicemi nebo hryzci. Všechny je můžeš „odstranit“ svým způsobem. Ty víš sám, jakým způsobem pro Tebe ještě znamenají „nebezpečí“. Ty víš také sám, jestli jsi ještě schopen s nimi bojovat, jak jsi to dělal dřív. 

S každou představou vytváří zahradník vnitřní obraz.

Ten staví před sebe, tzn., že si ho představuje. Jestliže byla zima např. mírná, pak si obrazně představuje, že všelijaká „havěť“ opanuje jeho zahradu. Pokud je mírných zim více, pak si představuje, že by měla být tvrdší zima.

Takové představy jsou obrazy.

Jsou to vnitřní obrazy.

Říká se tomu vizualizace.

Takovéto vnitřní obrazy se zatím v jeho zahradě uskutečňovaly. Neuskutečňovaly se proto, že byly zimy mírné nebo tvrdé, ale uskutečňovaly se podle jeho představ.

On si představoval, že dojde ke kalamitnímu výskytu „škůdců“. A došlo. Podle vnitřního obrazu, svých představ, zahradník možná vyhledal nějaké centrum zahradnických potřeb a zalistoval zahradnickými katalogy, aby našel prostředky „ochrany“ rostlin nebo se nějak informoval, co by se dalo dělat, kdyby k těmto kalamitám „škůdců“ došlo. Potom je na čase ještě jednou si své představy uvědomit. Na seminářích účastníci tyto představy malují. Potom představují ostatním účastníkům svůj vnitřní i vnější obraz a povídají o tom, že přesně k tomu došlo, povídají o svých zkušenostech.

Přírodně-kooperativní zahradník musí akceptovat, že dosud jednal jen málo přátelsky vůči přírodě. To je jeho úkol; musí to akceptovat. Obrat o 180 stupňů, o kterém jsem již hovořil dříve, si od něj netroufám požadovat. Musí se ale přiznat ke svým představám. Později dospěje k tomu, že nechá účinkovat jiné představy.

Na svých seminářích vyprávím znovu a znovu, jak byla z našeho střediska jedna zahradní plantáž v jižní Francii přírodně-kooperativně „osvobozena“ od kobylek, špačků a zdivočelých domácích prasat (které se vůbec nebojí člověka). K tomu došlo prostřednictvím jedné formy vyrovnání působících protikladů. Staré představy a obrazy byly vypátrány, přijaty a transformovány, tzn., že byly vytvořeny nové představy, nové obrazy, které pak byly uchovány v nitru. 

Máš-li dospět k pravdě, je nutné, abys považoval za možné, že existuje všezahrnující, vším hýbající, všechno udržující a všude působící pravda. Touto pravdou je život a láska. Existuje život. Jeho motorem je láska. Život a láska jsou pratvůrčími vlastnostmi.

Zahradník žije dobře, jeho zahrada žije. To jsou pratvůrčí vlastnosti, které nemůže odejmout žádný člověk. Aby dal vzniknout rajské zahradě, bere k tomu zahradník lásku. Tak prožívá, co je pravda. Je to pravda, že zahradník reaguje na přírodu, že příroda reaguje na zahradníka, že cizí organismy reagují na boj i na lásku. Je to pravda, že se zahradník může rozhodnout. On se vždycky dozví pravdu. Jeho svoboda moci se rozhodnout je pravdou.

Ta spočívá v jeho schopnosti rozhodovat se, a je tak jeho svobodou. 

V zahradě dochází k mnoha chybám.

To je dáno názorem, že je třeba vyvozovat z pozorovaného závěry a jednat. Tak se může např. jednat o zpozorování prvního běláska, prvního slimáka, první mšice, prvního špačka, prvního kosa, prvního králíka nebo první srnky. Vyvozovat z toho závěry není přírodně-kooperativní. 

Takové závěry jsou naprosto nesprávnými rozhodnutími. Přezkoumej i Ty, s jakým smyslem činíš taková pozorování. Přezkoumej své zarputilé pozorování. Já tomuto zarputilému pozorování říkám „kontrolovat“.

A to Tě ještě baví?

Ne?

Tak proč to děláš? 

Uč se mnohem spíš pozorovat, aniž bys jednal. Pozorovat a nechat být, aniž bys hodnotil.

Vždyť k čemu hodnotit?

Pro přírodně-kooperativního zahradníka neexistuje žádné hodnocení. On zná souvislosti, resp. uznává širší souvislosti, dokonce, i když jim v tuto chvíli ještě nerozumí. On nezasahuje s kontrolou.

On pozoruje a raduje se.

On pozoruje a dopřává.

On pozoruje a napomáhá životním podmínkám zahradních tvorů.  

Ukázka je z knihy: Kooperace s přírodou (v harmonii s přírodními bytostmi): Eike Braunroth Překlad: Radomil Hradil
Nakladatelství: FABULA
Zpracoval: www.jajsem.com