Rozhovorů jsem absolvoval a psal mnoho. Tento je ale jiný, zvláštní, jedinečný. Mluvil jsem s politiky, sportovci, spisovateli, herci nebo zpěváky. Asi žádné povídání ale nebylo tak prosluněné a přívětivé, přesněji řečeno od srdce, přesto, že venku za okny rozhodně příjemně a vlídně nebylo, jako ten s básnířkou Janou Polcarovou. Básnířka z Podbořanska je prostě „slunečný člověk„ a prostřednictvím svého díla, jak sama v rozhovoru pro Deník říká, chce „jen“ rozdávat radost.

Je v Brodech nebe na Zemi?

Nebe na Zemi je tam, kde si ho člověk udělá. Pro někoho bude celý život peklo, někdo jiný bude mít naopak nebe kdekoli a pořád.

Nebe na Zemi je název básnické sbírky, kterou jste nedávno vydala. Kolikátá je to vaše knížka poezie?

Nebe na Zemi je má druhá samostatná sbírka. První se jmenovala Světlo a stín a vyšla v roce 2006. Píši od roku 2004, řada dalších mých básniček je v různých sbornících. Nebe na Zemi vyšlo letos, i když připravenou jsem ji měla už dlouho, ale pořád jsem se nemohla dostat k dotvoření (usmívá se). Finální fáze je pro mne vždy to nejhorší (směje se). Ráda básně napíši, ale kompletace mi pak jde pomalu. Vlastně k dodělání knížky pomohlo, že jsem měla nohu v sádře, nudila jsem se a měla jsem čas knížku dotvořit (smích).

O čem je Nebe na Zemi?

Mým jediným záměrem je čtenáře potěšit, pohladit dušičku a polaskat srdíčko. Básničky jsou o dětech, o sousedce, o dovolené, o lásce, o výletech. O obyčejných věcech, jejichž důležitost si ale někdy neuvědomujeme. Jsou tam věci, které jsou tak obyčejné a přitom lidem někdy utíkají. Třeba příroda, vždyť je úžasná a stačí ji objevovat. Proč se rozčilujeme třeba nad nedůležitými maličkostmi? Snažila jsem se do knížky dát věci, které jsou pro mě důležité a předat je ostatním. Člověk by měl nechat mluvit své srdíčko a duši.

To jste si v dnešní rychlé, uspěchané a často povrchní době vzala velké sousto.

Někdy stačí málo. V dnešní zašmodrchané době je důležité se alespoň na chvilku zastavit a zkusit jiným předat trochu toho dobra. Někdy je to nadlidské úsilí, ale měli bychom se o to alespoň snažit. Tuto sbírku jsem napsala pro lidi dobré vůle, pro lidi, kteří i přesto, co všechno se okolo nich děje, jsou pořád hodní a dobří.

Kde píšete? Doma nebo třeba v přírodě?

Většinou doma. Tam mám vždy po ruce tužku a papír. Venku mi často myšlenka uteče (smích). Ale i doma mě musí myšlenka oslovit a zaklepat na hlavu několikrát, musí být silná, abych o ní začala přemýšlet a psát. Myšlenka, která jen prolétne a nezůstane, tou se nezabývám, není dost silná pro další sdělení.

Když jsme domlouvali rozhovor, říkala jste, že doufáte, že nezaspíte po noční. I básnířky dělají noční?

Ano (směje se). Psaní je pro mě jen a jen radost. Básnířka se neuživí, ani bych si psaním nechtěla vydělávat, nejde psát na povel. Takže něco jiného dělat musím, pracuji u postižených lidí, mám pořád potřebu pomáhat, a básně jsou pro mě jen obrovský koníček a radost.

V dnešní době vydat knihu není úplně snadné. Autorů je mnoho, nakladatelství si pečlivě vybírají. V případě básní, nebudeme si nic nalhávat, poezie není zrovna populární literatura, to musí být ještě těžší. Jak se vám podařilo oslovit nakladatelství?

Já jsem kdysi našla inzerát se sloganem Nepište do šuplíku. Nakladatelství Alisa tehdy hledalo autory, poslala jsem jim své básničky, lidé z nakladatelství je zařadili do sborníků a když už jsem měla dost básní na vlastní sbírku, tak jsem vydala knížku Světlo a stín. Nebe na Zemi je vaše vysněné dítě. Na tvorbě této sbírky jste se podílela od A až do Z… Tuto knihu jsem si vysnila. Je přesně podle mých představ a jsem moc ráda. Od obalu, přes velikost knihy i fotografie uvnitř. Nechtěla jsem nic vyumělkovaného, chtěla jsem, aby knížka byla realistická, taková obyčejná, prostě moje.

Kdyby si chtěl někdo vaši sbírku koupit, kde má možnost?

Buď přímo u mě v Brodech nebo v knihkupectví paní Mazánkové v Podbořanech. Mají pobočku také v Žatci.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Hynek Dlouhý
Zdroj: zatecky.denik.cz