Zdravím přátelé, právě mi přišel nádherný mail, tak se s vámi hned o něj podělím. Jde v něm o báseň stařenky, ale jsem přesvědčená, že si můžeme představit na místě stařenky i muže - stařečka a v něm „pořád mladého chlapce“, co myslíte? J.P. 

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, 
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
 nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci, 
boty a punčochy napořád ztrácí. 

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, 
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let 
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, 
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí. 

A když mi bylo pár let po dvaceti, 
já chtěla šťastný domov pro své děti, 
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, 
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. 

A je mi čtyřicet, synové odchází, 
jenom můj věrný muž pořád mě provází. 
Padesátka přišla, ale s ní další malí, 
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, 
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. 
Život jde dál, mé děti mají vrásky 
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, 
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. 

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije 
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. 
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, 
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. 

Málo bylo těch let a netáhla se líně, 
já smířila se s tím, že všechno jednou mine. 
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, 
neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnický personál !!! I rodiny !!!

P. S. Orgonet: 
Dojemné. Zejména když mám vlastní živou zkušenost ...
Český překlad je krásný, neznáte někdo jeho původ? Každopádně velký dík překladateli.
Anglický originál najdete leckde,  pod An Old Lady´s Poem, poprvé prý byla báseň publikována v roce 1973 (viz zde).

Je to i na videu:

P. S. 2. Orgonet:
Podle mě to ani tak moc není báseň pro zdravotnický personál. Když lidé „umístí“ své bezmocné rodiče do LDN, do pečovatelského zařízení, do uzavřeného alzheimerového oddělení, sami jim tu lásku nedokážou dát, nechtějí či nemohou být u jejich nemohoucnosti a utrpení, jaké právo mají vyžadovat, aby jejich starým rodičům dávali lásku cizí lidé?

Naštěstí existuje i skvělý zdravotnický personál, který to zvládá líp než rodinní pečovatelé. Naše alzheimrová babička musela nedávno na operaci, a dávala sestřičkám pěkně zabrat, strhávala si infúze, obvazy, přelézala ohrádku postele, nadávala jim, utíkala, v noci bláznila   ... bylo nám to nesmírně trapné, že s ní mají tolik práce - a sestřičky nás ještě uklidňovaly, běžte domů, odpočiňte si, my to s ní tady zvládneme. Nebyla tam ani jedna, která by nebyla trpělivá a laskavá. A nám doma kolikrát tečou nervy ...