Oči nebesky modré má, jako dvě studánky.
Vlasy dlouhé, spletené v copánky.
Tvář andělsky krásnou,
kvůli té i hvězdy hasnou.
Ladné pohyby, je bosa...
Sama uprostřed lesa na palouku,
tančí či vznáší se snad?
Nevnímá teplo, nevnímá chlad.
Ve vlasech barvy slunce, věnec z kopretin.
Usedá do trávy, pláče.
Jak hromádka neštěstí, zraněné ptáče.
Podívá se stranou a v jejich očích vidím to,
co poleká snad každého člověka.
Má strach.
O mě o Tebe o lidstvo.
Modlí se...
Tiše prosí, mějte se rádi, milujte se.
Čas brzy vyprchá.
Nebude tu pro vás místo.
Žít si zaslouží ten, kdo miluje,
ne kdo bere životy a bojuje.
Jsem křehká víla,
jsem tu, abych s vámi žila.
Každá vaše zloba, nenávist mě zabíjí...
Proto vás prosím, nebuďte tak zlí.
Nemám už moc síly a času je málo,
zemřu já, zemřete i vy.
Žijte tak, aby to za to stálo.
Pak bude pozdě se ptát, proč se to stalo.
Vlasta Voborníková
