Spleť provázků, trocha dřeva,
centimetrů látky pár a paleta barev.
Nikdy nedostane ten dar.
Dar života, dar bytí.
Je neživá...
Za provázky ji chytí.
Levá, pravá nahoru a dolu.
Tak už se posaď k tomu stolu.
Je marioneta jen.
A nikdy se jí nesplní ten sen.
Kdyby mohla křičela by.
Je uvězněna v těle za dřeva.
Pouhé nic, jen bezvýznamná pleva.
Co z toho, že rozdává radost lidem.
Nahoru a dolu, levá, pravá.
Na rozloučenou všem mává.
Konec dalšího dne, dalšího představení.
Je marioneta pouhá,
ale ví co je utrpení.
Vlasta Voborníková
