Vždycky jsem chtěla verše psát - napsali je jiní.
Já chtěla ve slovech odevzdat lásku srdce duši.
Té jediné - nejsilnější ze všech.
Požádala jsem vesmír, ať je mým učitelem.
Ať naučí mě básně skládat.
„Nejdříve musíš umět milovat“ odpověděl mi.
„Pak teprve můžeš vejít do zahrad,
kde všechna slova básníků jsou přepečlivě uschována.
Až nalezneš klíček, byť i rzí byl potažen,
bez obtíží dojdeš k bráně, které náleží.
Možná, že v zámku zprvu trochu zaskřípe,
nežli klíčkem otočíš a otevřeš schránu plnou slov
čekajících na znovuobjevení.
Srdce ti již napoví jak s nálezem naložit.“
Poděkovala jsem vesmíru za jednu z mnoha rad.
Hledala a hledala. Učila se milovat.
Střádala hvězdný prach aby srdci lásku připomínal.
Až jsem vešla do zahrad pro člověka dávno vytvořených.
I svůj klíček našla jsem - způli zrezavělý časem - a použila bez zaváhání.
Bez výhrad ke slovům vesmírem mi svěřených
předávám tvému srdci moudrost za slovy skrytou.
Nevadí, pokud ihned nepochopíš co jsem ve verších vyprávěla.
Kéž všechna vyřčená slova pomohou SRDCI k DUŠI veškerenstva.
L.S.
