Osiřelá duše stála u prahu vchodu, který jsem střežil.
Malinká. Vymkla se času.
Vystoupala do neznáma.
Opuštěná. Nechápaná. Nezlomená.
Za vchodem hořela svíce.
Duše ji uchopila.
Přimkla se k jejímu světlu.
Já jsem tu duši znal.
Častokráte ji sledoval uvnitř lidského labyrintu.
Neústupná. Neoblomná.
Šla za svým cílem.
Já se jí ptal, kam vede její cesta.
K Bohu – odvětila.
A Ty znáš cestu k Bohu?
Mou cestou je BŮH. Tiše mi řekla.
Dál jsem ji z povzdálí sledoval.
Byla tak křehká v těle člověka!
Spoutaná v ranečku lidských pravdiček.
Stoupla si ke stromu a začala tiše zpívat.
Co je to za píseň – opět se ptám.
Mou písní je BŮH, tichounce zašeptala.
Vystoupil jsem z pološera, abych se k duši připojil.
NEVÍM, JESTLI O TO STÁLA.
Mé srdce však řeklo: ONA SE RADOVALA !
L. S.
