Včera jsi mi ukázal jednu ze svých tváří.
Proměnlivou jako počasí.
Dotkl ses mého života.
Zůstal jsi opodál i ve mně – v projevech myšlenek i snů.
Z tvého přiblížení vyvstala řada otázek.
Takže se ptám:
Dotkl ses mého obrazu, či já se dotkla tvého?
Kam zmizela křídla kterými jsi mě ovinul
a vůně dálek – tak blízkých mému srdci?
Proč jsi tak záhy odešel? vždyť já se nezalekla!
Tvé doteky dávno důvěrně znám.
Jestli mám trochu strachu – pak proto,
abych je nezapomněla.
Na každém kroku stále si je připomínám.
S vděčností. S láskou. S pokorou.
Zatím co čekám na odpověď, svádíš mě k dalším hrám,
abych v nich nalezla, co od tebe jsem slyšet chtěla:
Miluji tě – proto jsem přišel
dotknout se třpytu tvého srdce.
L.S.
