Emoce nestálé, smích v pláč se mění,
oči upřímné na nás hledí.
V okolí očí vrásky, vlasy šediví
občas i nějaký zoubek v úsměvu chybí.
Radostí, že vidí své tety, slovy se zalykají,
příběhy denní své vyprávějí.
Tisíckrát řeknou - máme vás rádi
a vlasy šednoucí touží po pohlazení.
Milují smích, sladkosti moc,
neznají ze světa dospělých nic.
Těší se z věcí obyčejných
jako je slunce, déšť a sníh.
Když přepadne vás nepohoda,
pohladí, ba i utěší.
Srdíčka svoje otevřou vám,
s vámi si zabrečí.
Jsou to naše „velké děti“
o které se staráme.
A že je jim přes čtyřicet?
Na to vůbec nedbáme.
(věnovano mentálně postiženým)
autor: Janka Polcarová
