Zveřejněno 11. 02. 2013
Většinou máme jasnou představu o cíli, k němuž směřujeme. Chceme být osvícení. Chceme překonat své ego. A zejména se chceme všichni zbavit utrpení. Máme jakýsi obrázek o tom, jak by takové osvícení mělo vypadat - perfektní obraz duchovně osvíceného člověka. Ovšem většina z nás netuší, že tato představa je lží, kterou si sami opakovaně nalháváme. Osvícení není takové, není to odchod do důchodu po odžitém životě. Není to forma výslužby po našich předchozích vzestupech a pádech. Tuto iluzi jsme si vytvořili proto, že své vzestupy a pády odmítáme. Naše představa, že osvícení znamená dokonalou blaženost dvacet čtyři hodin denně, vzešla z časů, kdy jsme sami trpěli a chtěli jsme, aby veškeré to trápení skončilo. Osvícení je ovšem jen začátek, protože i po něm stále fungujeme ve fyzickém životě. A fyzický život je navrhnutý právě tak, aby umožnil náš vývoj.
Fyzický život je jakýsi učební hologram. Nikdo živý není osvobozen od toho, aby se rozvíjel a stejně tak není osvobozen od kontrastů. Díky nim totiž rozeznáváme to, co chceme a co nechceme. Kdybychom jakousi magickou transformací dosáhli stavu permanentní blaženosti, znamenalo by to konec. Z takového místa už by nebyla další možnost vývoje/rozvoje a to by nesloužilo účelům vesmíru. Co vesmíru jako celku slouží nejlépe, je totiž věčná expanze/věčný vývoj. Tedy dokonce i po tom, co dosáhnete osvícení, musíte do sebe integrovat vše, co jste se naučili. Stále musíte své duchovní uvědomění, kterého jste dosáhli, aplikovat na každodenní život. Ačkoliv vlny samsáry nikdy nepřestanou přicházet, čím více budete osvícení, tím více se vaše myšlenky budou měnit. Váš úhel pohledu se změní tak, aby se sjednotil s úhlem pohledu Zdroje. A tak se změní i význam vašich zkušeností. Změní se způsob, jakým se díváte na své vzestupy a pády/na svá nahoře a dole a způsob, jakým se s nimi vypořádáváte. A tak i zkušenosti, které z nich získáte, jsou jiné, než byly dříve.
Není ostuda vést tento zápas. Mít problémy není vadou charakteru. To, že máte špatný den, neznamená selhání. Buddha měl špatné dny. Ježíš měl špatné dny. Mohamed měl špatné dny. Nepotkáte jedinou fyzicky manifestovanou bytost (ať už je nanebevzatým mistrem či nikoliv), která by byla osvobozena od kontrastu a stejně tak nepotkáte jedinou fyzicky manifestovanou bytost, která by byla ve shodě s nejvyšší perspektivou vesmíru dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Očekávat něco takového od kohokoliv by bylo kruté. Bylo by kruté, pociťovat rozpaky nebo stud, když z tohoto stavu „vypadnete„. A stejně tak by bylo kruté očekávat to, že ve stavu naprosté „shody“ budeme dennodenně a permanentně. Je tedy na čase, abychom tuto krutost přestali udržovat v nás samých i v duchovních společenstvích, která vytváříme. Duchovní praxe je zkrátka... praxe. A praxí zůstává i pro duchovní mistry. Stav „shody„ s perspektivou vesmíru je něco, co musíme udržovat. Není to ocenění, kterého dosáhneme, a poté už jsme „ve shodě“ navždy, bez ohledu na to jak smýšlíme a co děláme. „Shoda„ a osvícení není něco, co se nám stane, jakmile prokážeme naše zásluhy. Je to něco, co musíme neustále udržovat. To, jestli žijeme „ve shodě“ či nikoliv, si volíme v každém okamžiku. A popírání ve „shodě“ není.
Otázka tedy zní: Neobcházíte sami sebe?
