Hermés: Protože Stvořitel vytvořil celý vesmír, nikoli rukama, ale Slovem, musíš si uvědomit, že je stále přítomen. On jediný vše stvořil a z jeho vůle vznikly všechny bytosti. Poněvadž nehmotné není vnímatelné hmatem či zrakem, není ani měřitelné. V prostoru nezaujímá žádné místo a ničemu není podobné. Bůh není ani Oheň, ani Voda, ani Vzduch či Země, ale je vším, co jím bylo vytvořeno. Musíš si tedy uvědomit, že Bůh existoval před vším po celou věčnost a že on a jedině on vytvořil vše tak, že svou vůlí stvořil vše stávající. Poněvadž je dobrý, přál si, aby všechno bylo dobré. Poté, co Stvořitel uspořádal vesmír, bylo jeho přáním, aby i na Zemi zavládl pořádek, a proto tam seslal člověka, smrtelnou bytost vytvořenou k obrazu Věčného, aby se stal klenotem božského díla. Lidským údělem je tedy rozjímat o Božím díle. Člověk byl totiž stvořen, aby hleděl na vesmír s bázní plnou údivu a tak poznával svého tvůrce. Ačkoli, ó, Tate, dal Bůh všem lidem Slovo, aby se mohli podílet (na jeho díle), se Svrchovanou Myslí tomu tak nebylo; ne proto, že by byl žárlivý, tam totiž žárlivost nemůže vzniknout, neboť ta se může zrodit jen v duších lidí, kteří nemají Svrchovanou Mysl, (nýbrž proto, že se dosud neočistili natolik, aby ji mohli přijmout).
Tat: Řekni mi tedy, otče, proč Bůh nedal mysl všem lidem?
Hermés: Jeho přáním bylo, aby Mysl byla vložena do středu jako cena, již mohou lidské duše vyhrát.
Tat: A kam ji vložil?
Hermés: Naplnil velikou nádrž Myslí a seslal ji na zem. Pak vyvolil hlasatele a požádal ho, aby promluvil k srdci lidí: „Každý z vás naslouchej svému srdci a ponoř se do této nádrže, pokud jsi pochopil příčinu, proč jsi byl vytvořen, a věříš, že můžeš vstoupit (až) k tomu, kdo seslal tuto Nádrž.“ Ti, kdož popřáli sluchu tomuto prohlášení a ponořili se do koupele Mysli, ti všichni sdílejí Znalost, získali mysl a stali se tak úplnými lidmi. Avšak ti, kdož tomuto prohlášení sluchu nepopřáli, sice vládnou řečí, ale mysl nezískali. Ti, poněvadž nevědí, proč ani kým byli stvořeni, jsou uvězněni zlobou a nezdrženlivostí. Obdivují se tomu, co není hodno jediného pohledu, hoví jen svým tělesným radostem a žádostivostem a věří, že člověk byl učiněn jen pro to. Těch, kteří byli účastni daru, který Bůh poslal lidem, je v poměru k ostatním, můj synu, tolik, kolik je nesmrtelných bohů vůči smrtelným lidem. Ti ve své mysli objímají vše, co je na zemi, na nebi, a dokonce i nad nebem, pokud by tam cokoli bylo, a pozvedávají se do takových výšin, aby spatřili Dobro. Poté, co Dobro spatří, začnou považovat svůj pobyt na Zemi za něco, čeho je třeba litovat, a odvrhnou vše tělesné usilujíce o dosažení toho, co je jako jediné dobré. Taková je, synu, práce, již vykonává Mysl: doširoka otevírá cestu poznáním božských věcí a umožňuje nám porozumět Bohu.
Tat: I já bych si, můj otče, přál ponořit se do oné nádrže.
Hermés: Dokud nezačneš nenávidět své tělo, můj synu, nemůžeš začít milovat. Pokud se však miluješ, bude ti dána Mysl, a maje Mysl, bude ti přidáno i poznání.
Tat: Co tím myslíš, otče?
Hermés: Není možné, můj synu, být připoután zároveň k pomíjivému i božskému. Jsou totiž dva druhy věcí: hmotné a nehmotné. To, co je hmotné, je jednoho druhu a to, co je nehmotné, druhého, a ten, kdo si volí, má svobodnou vůli si vybrat jeden z nich. Není možné si vzíti oba. Teprve poté, když je jeden odvržen, se druhý projeví. Volba lepšího je triumfem pro voliče, neboť nejen že chrání člověka před zatracením, ale rovněž jej vede ke zbožnosti k Bohu. Výběr horšího je zatracením člověka a rovná se urážce Boha. Tak jako kráčejí procesí prostředkem lidí, nemohou nic vykonat a ještě překážejí ostatním, tak i tihle lidé pouze procházejí v procesí ve vesmíru, jsouce vedeni k hmotnému. Tím, že tomu tak je, můj synu, dovršil Bůh svůj úmysl s námi, a proto to tak bude pokračovat, i nadále. Nyní je na nás, abychom odvedli svůj díl a nezklamali. Poněvadž je Bůh bez viny, padá všechna vina za naše zlo na nás, pokud dáváme zlu přednost před dobrem. Zde vidíš, můj synu, kolika tlupami démonů a dráhami hvězd se musíme prodrat, abychom dosáhli jednoho a toho jediného Boha. Nikdy nemůžeme dosáhnout vzdálenější hranice, než je Dobro, neboť je neomezené, bez konce a ze své podstaty též bez počátku, ačkoli nám připadá, že začíná, když je poznáváme. Prozkoumejme tedy nyní tento počátek a vydejme se k němu co nejrychleji, neboť je pro nás obtížné se rozžehnat se známými věcmi okolo nás, když se máme vrátit do starého domova, z něhož jsme vyšli. Viditelné v nás vzbuzuje uspokojení, avšak neviditelné v nás podněcuje nedůvěru. Čím je něco horší, tím jasněji se to jeví zraku. Dobro však nemůže být spatřeno mezi tím, co se projeví, neboť nemá žádnou podobu ani tvar. Je nemožné, aby se nehmotné projevilo tomu, co je hmotné, neboť nehmotné je podobné jen sobě a ničemu jinému. Bůh je ve všem jakožto podstata a zdroj existence. Není ničeho, co nemá zdroj. Tento zdroj však (nemůže) pramenit z ničeho jiného nežli sám ze sebe, pokud má být zdrojem všeho ostatního. Bůh je tedy podoben jednotce mezi čísly, neboť jednotka je základem všech čísel a jejich zdrojem. Jako taková v sobě obsahuje všechna čísla, sama však není obsažena v žádném z nich. Každé číslo vytváří, avšak žádným číslem není vytvářena. Vše, co je vytvořeno, je však neúplné, dělitelné a může být zvětšováno či zmenšováno. To, co je však úplné, takovým změnám nepodléhá. V tomto nástinu jsem ti, můj synu, načrtl podobu Boha tak dalece, jak bylo možné. Pokud se na tuto podobu zadíváš svým srdcem, pak mi věř, můj synu, že najdeš vzestupnou cestu, nebo lépe řečeno pouhý cit tě povede na tvé cestě. Dobro má totiž výlučnou sílu tím, že se zmocňuje těch, kdož je spatřili, a pozdvihuje je podobně, jak říkají lidé, jako magnetovec přitahuje železo.
Zdroj: thovtovamoudrost.webgarden.cz
