Příběh Abraháma je v našich zemích poměrně dobře známý z Bible. Abrahám se původně jmenoval Abram. Vyrůstal v Ur, ve starověké Mezopotámii (dnešní Irák). Předpokládá se, že žil přibližně před 4000 lety. Lidé v Ur věřili v mnoho bohů, ale Abram věřil v jednoho. Na základě božího vnuknutí opustil se svou manželkou a dalšími příbuznými Ur a cestoval na západ k městu, nazývanému Kanaán. Bůh řekl Abramovi, že toto bude jeho země a země jeho potomků. Tam Bůh přichystal smlouvu o tom, že Kanaán bude jejich navěky, pokud zůstanou věrní jednomu Bohu. Pak Bůh přejmenoval Abrama na Abrahám, což znamená „Otec mnoha národů.“ Abrahám zůstal svému Bohu věrný. Čekala jej však zkouška nejtěžší. Bůh ho požádal, aby obětoval vlastního syna Izáka. Abrahám vzal svého syna na vrchol hory, aby ho obětoval. Jakmile však zvedl nůž nad Izáka, Bůh jej zastavil.
Abrahám představuje ctnost, poctivost, lidskost a oddanost. Chtěl by vyběhnout ze stanu a pozdravit poutníky, žadonit, aby přišli do jeho stanu a vzali si „maličko jídla“. Abrahám by se chtěl k poutníkům chovat tak, jako by jejich návštěva byla největší pocta. Právě těmito štědrými způsoby, které mu získávaly oblibu, přijímal své hosty jako drahokamy padající z nebes.
„Můj Bože, pokud jsem nalezl přízeň Tvé mysli, neopusť služebníka svého. Dovol, ať přinesu trochu vody, abych omyl Tvoje nohy, abys mohl spočinout pod stromem, poněvadž přinesu sousto chleba, aby ses občerstvil a pak můžeš jít dál, aniž bys přišel k svému služebníku.“ (Genesis 18, 3–5)
