Třetí pečeť - Černý kůň

01.12.2011

Doba upevňování moci církve,
od 6. stol. po Kr.

Zj 6,5-6: „Když Beránek rozlomil třetí pečeť, slyšel jsem, jak třetí z těch bytostí řekla: „Pojď!“ A hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. 6 A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: 'Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!'„

Rozlomením třetí pečeti se objevuje černý kůň. Jeho jezdec drží v ruce váhy, které slouží k měření přídělů potravin a představují tedy, jako u Ezechiela, hlad: “Lidský synu, zlámu v Jeruzalémě hůl chleba. Budou jíst chléb odvážený a s obavami.' (Ez 4,16)

Černý kůň následuje ohnivého koně, tak jako hlad následuje za válkou. Hlas, který hovoří, zaznívá z míst, kde jsou čtyři bytosti, je tedy hlasem Beránka, protože právě tam se Beránek posadil „uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci“ (Zj 5,6). Slovu toho, kdo sedí na trůnu, aby soudil, tedy rozumíme jako slovu Beránkovu; spravedlnost je mírněna milostí. Hlas přikazuje: 'Olej a víno však nech!' (Zj 6,6) Toto omezení je překvapující. Obvykle olivovník a vinná réva, které jsou zakořeněny hlouběji než obilí, odolávají lépe suchu, a tedy přežívají snadněji než pšenice a ječmen.

Navíc zrno, olej a víno zpravidla v Bibli společně představují tři hlavní plodiny izraelské země (Dt 11,14; 14,23; 28,51; 2 Pa 32,28; Neh 5,11 atd.). Toto nepřirozené vymezení účinků sucha naznačuje, že jazyk je symbolický a vyzývá k duchovnímu výkladu. Již zmínka o třetí bytosti podobné člověku naznačuje tento směr. Uprostřed - v kontrastu s jinými bytostmi podobnými zvířatům - představuje tato bytost s tváří podobnou člověku duchovní oblast - v protikladu ke zvířecí, která představuje přirozený stav, a nikoli náboženský (viz J.Doukhan, Le soupir de la terre, s. 168 - ve slov. Túžba zeme) (viz Da 4,16.34; 7,8.13). Hlad, o který se zde jedná, se tedy týká duchovní oblasti. Navíc rozdíl mezi zrnem na jedné straně a olejem a vínem na druhé volá po zvláštním symbolickém výkladu. Pokud vykládáme význam každé z těchto tří plodin v duchovním smyslu, jak jej podávají Písma, zdá se, že:

zrno, z kterého se vyrábí chléb, symbolizuje Boží slovo (viz Dt8,3; srov. Mt 4,4; J 6,46-51; Neh 9,15; Ž 146,7)
olej symbolizuje Božího Ducha (Ž 45,8; Za 4,1-6)
víno symbolizuje krev Ježíše Krista (L 22,20; 1 K 11,52)

Proroctví třetí pečeti tedy znamená, že hlad a sucho duchovního druhu zasahují pouze Boží slovo, ale netýkají se Božího Ducha a krve Ježíše Krista. Nyní tedy chápeme, proč jsou symboly rozděleny, neboť odpovídají dvěma složkám smlouvy, lidské a božské. Z lidské strany platí, že církev ztratila svůj smysl a své pověření; už se nestará o duchovní a teologické (intelektuální) potřeby věrných. Lid není sycen. Studium Božího slova je zanedbáváno a poznání je ubohé. Naopak ze strany Boží platí - díky působení Ducha a oběti Ježíše Krista -, že Bůh pokračuje v díle záchrany svého lidu. Toto zaslíbení dané právě uprostřed duchovní bídy působí jako balzám. Je zajímavé, že „víno a olej“ jsou rovněž v Písmu spjaty s obvazováním ran (viz L 10,34). Je velmi pravděpodobné, že tyto symboly - v myšlenkové souvislosti - mají dvojí smysl, který se vzájemně nevylučuje. Biblická symbolika často pracuje tímto způsobem. Víno a olej, které představují Boží dílo vykoupení, působí zároveň jako balzám na rány.

Proroctví třetí pečeti se zaměřuje na období, ve kterém je církev natolik zaměstnána svým časným úspěchem, že zanedbává duchovní sycení lidu. V textu je tato ekonomická a materiální zaměstnanost naznačena zrnem, které je váženo, a penězi, za které se kupuje. I zde je symbolika dvojznačná. Připomíná materialistické zaměření církve, a zároveň duchovní hlad křesťanů - jedno jde přirozeně s druhým.

V této době církev upevňuje svou časnou moc a získává vlastní území. Itálie byla právě osvobozena od ariánské nadvlády (538). Církev se tedy může bez obtíží chopit moci. Jak to zaznamenává Y.Congar, „základy hierarchicko-posloupné, a nakonec teokratické moci (Y.Congar, ĽEglise de saint Augustin á ľ époque moderne, Paris, 1970, s. 32) jsou položeny. Řehoř Veliký (590-604) je považován za prvního papeže “s kumulací funkcí a povinností, odpovědností vládce státu i církve' (J.Isaac, Genése de ľAntisémitisme, Paris, 1956, s. 196).

Souběžně s tímto časným a politickým úspěchem ztrácí církev kontakt se studiem Bible. Instituce a tradice postupně vytlačily inspirované slvo Písem. Toto poučení z církevních dějin zní ještě dnes velmi silně a je výstrahou všem církvím, které se usazují. Pokaždé, když církev zaměřila své úsilí na kámen a strukturu, bylo to doprovázeno duchovní bídou lidu. Tím, že se zapletla do relativního, ztratila zájem o absolutno. Ale riziko je ještě závažnější. Historie ukázala na další nebezpečí. Silná svou mocí a upevněna po politické stránce činí si církev nárok na pravdu. Dogma nahrazuje hledání pravdy v Písmu. Odtud je už jen krůček netoleranci a útisku, který bude ostatně rychle učiněn.