Bylo, nebylo…
Prochází se jednoho krásného dne Ďábel se svým přítelem pozemskou krajinou...
Zarazilo vás snad, že má Ďábel přítele? Ale ovšem že má, je to přec bytost mimořádně charismatická, přitažlivá, ochotná pomoci trpícím smrtelníkům. Jak sám říká, jediným škrábancem husího brka na pergamen vám položí k nohám pozemský ráj a smrt všech protivníků. Pravda, človíček podepisuje ďábelskou smlouvu vlastní krví a platí duší, ale kdopak se zabývá ztrátou něčeho, co nejde zvážit ani změřit a co na vlastní oči nikdy ani neviděl? Ale zpět k našemu příběhu…
Ďábel s přítelem se prochází v krásné krajině Zeměpláně. Hovoří spolu dlouze, hovoří snad i moudře. Ďábel zná přijatelnou odpověď na všechny hloubavé otázky, přítel se ptá, filozofuje, den je slunečný, čas plyne v přátelské atmosféře.
Tu náhle se oba společníci zahledí do dálky a spatří malou scénku. Vzdálen od bran mocného města se prochází jakýsi muž. Snad rozjímá, snad medituje, snad něco hledá – nevíme. Náhle se zastaví. Zarazil se. Skloní se k zemi – něco našel. Zvedne věc ze země, prohlíží si ji, zvedá k očím. Po chvíli se viditelně zaraduje a nadšený svým nálezem běží k branám města. Mává věcí nad hlavou, volá, jásá…..
Ďábel pozoruje po očku svého přítele, ale mluví dál, dál se poklidně oba procházejí. Po chvíli ale přítel neodolá, a zeptá se konečně. „Mistře, jsi skoro Bůh, a víš tedy téměř všechno. Řekni mi tedy, co se to stalo. Co našel ten muž, který se tak zaradoval a běžel k městu, aby svůj nález všem ukázal?“.
Ďábel se nerozmýšlí ani chvilku a po pravdě odpoví „Ten muž, milý příteli, našel kousek Pravdy“.
Dobrá, dobrá, kousek Pravdy, dumá přítel. Ale nějak se mu to nezdá – kousek Pravdy, Pravda obohacuje, Pravda osvobozuje, Pravda vítězí, tady něco nesedí. Proto se přec jen osmělí a zeptá se znovu „Mistře, a Ty mu ji necháš?“.
Ďábel se rozesměje a směje se dlouho, směje se jako někdo, kdo ví. Až když setře slzy veselí, pohladí přítele po ramenní a odpoví „ Jak rád tomu muži kousek Pravdy ponechám! Vždyť on si myslí, že ji našel celou !!!“
