Jin a Jang vyjadřují dvě prapůvodní tvůrčí síly. Dva protiklady. Jako je nebe a země, muž a žena , slunce a měsíc a další. Jsou chápány jako síla, ve které mají všechny věci svůj původ. Představují jakousi polaritu, ze které vše vzniklo.
Určitě znáte symbol tohoto principu. Takzvanou monádu. Kruh, který je rozdělen na dvě poloviny – černou a bílou. A v té černé najdeme bílý bod a v bílé zase černý.
Podle taoistického učení, působením těchto dvou principů vzniká pět základních elementů. Kov, dřevo, voda, oheň a země. Tyhle elementy v různých kombinacích vytvářejí základ kosmu a princip jeho tvoření. Například voda uhasí oheň, ten spálí dřevo, ale dřevo vyroste za pomoci vody a tak dále. Zkrátka jde o základní podstatu, která je procesem vznikání a zanikání, takž se všechno stále přetváří ke svému protipólu.
Prakticky se principu jin a jang využívá v taoistické medicíně k udržování rovnováhy lidského těla, osobnosti a také činností. Například povrch těla je jang, vnitřek jin. Dvojice tělesných orgánů pak na sebe reagují a třeba játra a plíce a jeden tak může ovlivnit činnost druhého.
Tento princip je také základem akupunktury a akupresury. Body na povrchu těla ovlivňují činnosti vnitřních orgánů. A také to vše souvisí s tím, že tělesné a duševní zdraví pak závisí na harmonických vztazích mezi jin a jang lidského těla a psychiky.
Síla jin a síla jan jsou dvě spojené části jednoho celku. Z etymologického hlediska znamenají znaky jin a jang temnotu a světlo.
Koncept jin - jang má původ v dávné čínské filosofii a popisuje dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru.
Jin (čín. 陰/阴; „tmavé místo, severní svah (kopce), jižní břeh (řeky), zamračené, zahalené“) je tmavší element; působí smutně, pasivně, tmavě, žensky a koresponduje s nocí. Jin je často symbolizovaný vodou a zemí.
Jang (čín. 陽/阳; „světlé místo, jižní svah (kopce), severní břeh (řeky), sluneční světlo“) je světlejší element; působí vesele, aktivně, světle, mužsky a koresponduje se dnem. Jang je často symbolizovaný ohněm a větrem.
Jin (ženskost, tma, pasivní síla) a Jang (mužská, světlá, tvořivá síla) jsou popisem doplňujících se opaků a nejsou absolutní – proto jakákoliv dichotomie jin a jang bude z jiné perspektivy vypadat opačně. Proto se výše uvedené pojmy k Jin a Jang neberou doslovně. Všechny síly v přírodě mají oba dva stavy a tyto stavy jsou v neustálém pohybu. Na západě se často Jin a Jang zobrazuje nepřesně jako „zlo“ a „dobro“. Nesprávná je i interpretace symbolu ve smyslu barev – tchaj-ťi tchu nesymbolizuje černou a bílou (nebo červenou) barvu jako opak (černá není neexistence bílé), ale symbolizuje v analogii tmu a světlo (tma je neexistence světla a naopak).
Koncept jin - jang
Každá věc se dá popsat jako zároveň jin - jang.
Jin a jang se nevylučují.
- Všechno má svůj opak – ne však absolutní. Žádná věc totiž není čistě jin nebo čistě jang. Každá ze sil obsahuje základ té druhé. Například zima se nemůže změnit na léto.
Jin a jang jsou na sobě závislé.
- Jedno nemůže existovat bez druhého. Den nemůže existovat bez noci.
Jin a jang se dají dále dělit na jin a jang.
- Jestliže uvažujeme teplotu, jin může být zima a jang teplo. Jang však můžeme znovu rozdělit na jin – teplo a jang – žár.
Jin a jang se navzájem podporují.
- Jin a jang jsou obvykle ve stavu rovnováhy: pokud jeden naroste, druhý ustoupí. Někdy může dojít k nerovnováze: přebytek jin, přebytek jang, nedostatek jin, nedostatek jang. Takové nerovnováhy znovu tvoří pár: přebytek jin způsobí nedostatek jang a naopak.
Jin a jang se mohou navzájem měnit.
- Například noc se mění na den. Tato změna je stejně jako jin a jang také relativní. Z pohledu vnějšího pozorovatele existuje noc a den na Zemi zároveň a doplňují se.
Část z jin je jang, a část z jang je jin.
- Malé tečky v symbolu znamenají stopy jedné síly v druhé. Například i ve tmě je světlo hvězd. Znamená to také, že absolutní extrém jedné síly se transformuje na opačný a to, že záleží na pohledu pozorovatele, zda je daná síla jin nebo jang. Například nejtěžší kámen se dá nejsnadněji rozbít.
Jin a jang do sebe organicky zapadají a jsou základem veškerých jevů. Například obraz Hory v mlze zobrazuje harmonii, která vzniká spojením jin (mlhy) a jang (hor).
Učení o jin a jang je obsažené už v knize I-ťing (Kniha přeměn) kde pomocí trigramů (elementů, které se skládají z tří jin nebo jang) je vyslovená myšlenka přeměn v přírodě. Tento koncept si osvojily obě čínské filosofie, Taoismus a Konfucianismus. Například raně středověký konfuciánský filosof Tung Čung-Šu učí: Doplňkem všech věcí je jin a jang… Principy, které jsou základem vladaře i služebníka, otce i syna, muže i ženy, jsou všechny zrozené z jin a jang. Vladař je jang a služebník je jin. Otec je jang a syn je jin. Manžel je jang a manželka je jin…
Učení o jin a jang se stalo společnou půdou, na které docházelo k značnému sbližování a vzájemnému doplňování a ovlivňování protikladných škol.
