Začíná rok 2005 a je to právě měsíc, co ničivá vlna tsunami způsobila smrt čtvrt miliónu lidí. Stále více lidí si dává do souvislostí i ostatní varovné jevy, z nichž některé můžeme pozorovat i u nás. Podivná zima, kdy v lednu člověk na zahradě najde kvetoucí fialku, ptáci kteří neodlétají nebo přilétají v podivnou dobu, ničivá smršť v Tatrách následovaná na naše poměry solidním zemětřesením. Ničivé povodně, ale zároveň i pokles hladiny spodních vod. Je toho celkem dost. A co teprve v celosvětovém měřítku. Světové zásoby ledu mění skupenství, ledovce se bortí a odtávají. Znečištění atmosféry dosahuje takového stupně, že intenzita světla dopadajícího na povrch Země poklesla o jednu pětinu. Spousta věcí není tak, jak má být. I lidstvo se tak nějak změnilo k horšímu - kamsi se žene za vidinou zisků a blahobytu a neuvědomuje si, že heslo „po nás potopa“ se začalo až příliš realisticky naplňovat.
Přímo se vnucuje představa Země, jako naší matky; v tomto kontextu se používá jméno, které jste jistě slyšeli - Gaia. Jméno Gaia pochází z řecké mytologie. Byla to manželka boha nebe Úrana, nejvyššího vládce bohů. Poté, co byl Úranos vykastrován vlastním synem Krónem, dostala se Gaia do pozice matky dalšího nejvyššího božstva.
Naše matka tedy dává lidem, kteří jsou jen jedni z jejích dětí, varovné signály. Ty signály sílí a sílí, ale nikdo je nevnímá. Nebo ano, vnímá, ale ti, kdo si o sobě myslí, že jsou předurčeni k řízení běhu světa, je odmítají respektovat. Zemi lze určitým způsobem vnímat jako jeden organismus, který se projevuje podobně jako nám známé organismy mnohem menší - udržuje si vyrovnané vnitřní prostředí a je vybavena regulačními mechanismy, které mají za úkol co nejvíce potlačovat rušivé vnější vlivy. Neslouží nám ke cti, že my, lidé, se podle tohoto pojetí dostáváme mezi právě ony zmíněné rušivé vlivy, které je třeba potlačit.
Jsou mezi námi takoví, kdo odmítají uznat zvířata za své partnery, jsou i tací, kteří nepovažují za živé ani rostliny. Někdo naopak za jistý druh myslících bytostí považuje i kameny; jiné nepovažují za rovnocenné partnery ani ostatní lidi kolem sebe - je to velké spektrum názorů. Málokdo se ale jen tak vyrovná s myšlenkou, že člověk není „tím nejvyšším“. Že je jen hostem neseným jiným, nesrovnatelně moudřejším tvorem, který je jen jeho trpělivým hostitelem. Lidstvo se chová, jako kdyby mu patřil svět - ale co je ten jeho svět? Pokud platí to, co jsme se ve škole učili v geologii, tak je to jen tenká slupka nad běsnícím peklem tisíců kilometrů roztavených hornin; není směšné v tom to pohledu veškeré válčení a mocenské konflikty? Stačí, aby se ta naše slupka jen zatřásla ... co to udělá, to jsme poznali o Vánocích 2004. A kdyby se zbortila ... děs pomyslet.
Koncem minulého roku jsem si shodou okolností koupil knížku, která o tomhle všem je. Jmenuje se Čím onemocněl SVĚT, napsal ji v roce 2001 pan Ruediger Dahlke a u nás ji vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze roku 2004.
Když se zabýváme jednotou mikrokosmu a makrokosmu, dojdeme nejvíc k otázce, do jaké míry Země vůbec je živá bytost.
Existuje mnoho definic života. Země je většinou splňuje, totiž ty nejdůležitější. Jedna z definic preferovaných biology, která má velký význam také v naší souvislosti praví, že život se vyznačuje stavy rovnováhy, jež je udržována vynakládáním energie. V našem těle je například vyvážená teplota kolem 37 stupňů Celsia nebo v něm vládne rovnováha kyselin a zásad, vyjádřená hodnotou Ph, rovnováha koncentrací solí v různých tělních dutinách naplněných tekutinou a podobně.
Srovnatelnou rovnováhu najdeme v mořích. Život je možný pouze při koncentraci soli od tří do čtyř procent. Názorně to dokládá Mrtvé moře, které za své jméno vděčí vysoké koncentraci soli. Skutečnost, že rovnovážná koncentrace soli mezi třemi a čtyřmi procenty se zachovala v mořích po milióny let, je sama o sobě zázrak, neboť kvůli soli splavované do světových moří řekami by se musela koncentrace soli každých dvanáct milionů let zdvojnásobit. Že k tomu nedochází je způsobeno podle biologů mořskými rostlinami a živočichy, odebírajícími vodě nepřetržitě a přesně správné množství soli. Lze si stěží představit okultnější teorii, neboť se přímo vnucuje otázka, jak jednotlivá řasa, nepatrná částečka planktonu nebo i jednotlivý sleď vědí, kolik soli si musejí vzít, aby zajistili příslušnou rovnováhu v oceánech.
Neméně působivá rovnováha panuje ve vzduchu skládajícím se z 21 % kyslíku, 78 % dusíku a 1 % vzácných plynů. Zemská atmosféra původně neobsahuje žádný kyslík. Ten začal přibývat až spolu se zelenými mořskými rostlinami. Až nakonec na Zemi vznikl takový přebytek kyslíku, že začal proudit nahoru do atmosféry a tam vybudoval dnes tolik ohroženou ozónovou vrstvu. Ale i v posledních staletích, kdy byl lidskými zásahy opět tvrdě potlačen svět rostlin, se podíl kyslíku udržel na konstantních 21 %. Kdyby tato hodnota znatelně poklesla, mohli by větší tvorové stěží dýchat; pokud by se prudce zvýšila, rostlinná zeleň by začala být hořlavá a jeden jediný blesk by rozpoutal celosvětový požár. Ani tuto rovnováhu si nedovedeme opravdu vysvětlit, ale je nesmírně důležitá pro naše (pře)žití.
Země může nabídnout dokonce i teplotní rovnováhu, teplota přece kolísá na větší části zeměkoule v rozmezí od 10 do 40 stupňů Celsia, příznivém pro život. Jak málo samozřejmé to je ukazuje Měsíc, na němž se teplota pohybuje mezi 120 stupňů Celsia (denní strana) a minus 170 stupňů Celsia (noční strana). Život v naší podobě tam není možný.
Jistě nejúžasnější je rovnováha lidského potomstva. Normálně je poměr novorozenců ženského a mužského pohlaví podle Mendelových zákonů dědičnosti 50 ku 50. Po obou světových válkách, které si vyžádaly mnohem více mužských obětí, se vždy zvýšil podíl mužského potomstva. Tento jev lze statisticky doložit, ale v žádném případě se nedá logicky vysvětlit. Leda bychom vycházeli z předpokladu, že existuje nějaký vyšší inteligence, jež se stará o to, aby si organismus naší Země zachoval rovnováhu.
Jistý biolog jednou srovnal pravděpodobnost, že všechny tyto a mnoho jiných rovnovážných stavů se čistě náhodou ustálí prostě tam, kde je jich zapotřebí, s pravděpodobností, že vichřice, která se prožene vrakovištěm aut složí čistě náhodně Jumbo-Jet. Můžeme tedy vědecky dokázat, že žijeme v zázračném světě, jehož vnitřní soudržnosti zatím ještě nerozumíme. Naši přírodovědci ještě nepronikli k jádru pudla, protože nevyvozují (nechtějí vyvodit) ze svých vlastních výzkumů potřebné závěry. Když však ani náznakem neznáme vznik rovnováh nezbytných pro veškerý život, neměli bychom se předem třikrát rozmyslet, než ho proti své vůli zničíme?
Funkční rovnovážné systémy jako základna života by vlastně také měly ozřejmovat, že nejvážnější ohrožení života samotného spočívá v jejich narušení. V této souvislosti je velmi významný posun rovnováhy mezi mužským a ženským pólem, jehož se stáváme v současné době svědky jak v mikrokosmu, tak v makrokosmu.
Dnes si už hodně lidí uvědomuje, že Země žije, většina z nich k tomu nepotřebuje ani doklady biologů a cítí to stále silněji. Zde by mohl podle mého mínění také být styčný bod mezi ekologickou a spirituální scénou. Ačkoli ekologové se vyznačují spíš intelektem a spiritualisté spíš citem a často – podle mě až příliš často – na sebe nevraží, sledují v mnohém ohledu podobné cíle. Pro naši záchranu, jež je totožná se záchranou planety Země, by měl být vítán každý spojenec. Také přírodovědci by se mohli stát spojenci v tomto projektu, jak se už jednou ukázalo v případě New Age, na jehož vzniku se zpočátku podílelo několik význačných vědců.
Spiritualisty to možná udiví, ale rozhodujícím podnětem pro stále hlubší uvědomování si Země jako živé bytosti byla astronautika. Přispěly k tomu obrázky a především vyznání lásky k modrobílé planetě z úst amerických astronautů a sovětských kosmonautů. Právě vysoce specializovaní technici a přírodovědci, kteří se odpoutali od Země ve vesmírných lodích nám opět vštípili povědomost o tom, jak je krásná a živá. Člověk musí často něco nejprve (skoro) ztratit, aby se naučil si toho pořádně vážit.
Přiznáváme-li, že Země je živá bytost, už jsme našli první podobnost mezi mikrokosmem a makrokosmem a vybudovali jsme si základnu pro další analogie. V materialistickém světě se jako další vynoří otázka, z jaké látky, z jakého stavebního materiálu jsou člověk a Země ustrojeni.
Když nahlédneme do periodické tabulky zjistíme, že nejdůležitější prvky z nichž se skládá naše Země obsahuje také lidské tělo. Přirozeně, nemáme v těle příliš mnoho zlata, ale ani na Zemi se ho nevyskytuje relativně mnoho.
Pokud vyjdeme z klasické nauky o živlech, ozřejmí nám to paralely mezi mikrokosmem a makrokosmem ještě víc. Žhavému jádru Země odpovídá lidské srdce, které se také nezřídka označuje za horké a mnohdy dokonce za žhavé nebo žhnoucí. Obojí značí střed a symbolizuje ohnivý živel. Víc než dvě třetiny zemského povrchu pokrývá voda; také lidský organismus sestává z více než dvou třetin z vody. Zemský živel jako zástupce pevnosti v makrokosmu planety Země oproti všemu zdání jen tenkou slupku, podobně jako kostní a chrupavková tkáň v poměru k tělesné hmotě představuje vpravdě filigránské opěrné ústrojí v mikrokosmu lidského těla. U vzdušného živlu vládne koneckonců opět dokonalá shoda, neboť stejný vzduch obklopuje nás i Zemi.
Jestliže se podíváme na energetické pole Země a porovnáme je s lidským, objevíme dokonalé paralely. Biologům se podařilo naměřit kolem vaječných buněk elektrické pole. Přitom vyšlo najevo, že vajíčko má dva póly, z nichž jeden je nabitý kladně a druhý záporně. Když se nakreslí siločáry tohoto pole, vznikne tvar podobný zeměkouli, která je rovněž obklopena elektromagnetickým polem. Rovněž Země má kladně nabitý severní pól a záporně nabitý jižní pól.
Medicína poskytuje celou řadu odkazů dokládajících, že lidské tělo je také obklopeno elektromagnetickými póly odpovídajícími polím Země. Kromě EEG (elektroencefalogramu, přístroje na měření mozkových proudů) známe mezitím také už MEG (magnetoencefalogram), který naměří ze vzdálenosti několika centimetrů od lidského těla znatelné magnetické pole, shodné se zemským magnetickým polem.
Dáme-li se inspirovat prastarými mudrckými naukami různých národů, budou shody v energetické oblasti ještě zjevnější. Východ zná odnepaměti energetické pole člověka s jeho vnitřními centry, čakrami, a vnějším vyzařováním v auře. Západní alternativní medicína je tomuto vědění také na stopě (viz například Kirlianovy fotografie).
Také systém energetických drah a uzlů, jak je znám odedávna v čínské nauce o meridiánech a v indickém učení o nadis, lze už v současné době prokázat elektroakupunkturou a termografií. Je dávno doloženo, že odpovídající energetické dráhy a uzly existují také na zemském povrchu. Energetická místa znali nejen indiáni a ostatní „primitivové“. Rovněž křesťanští stavitelé vybírali pro katedrály místa, z nichž vyzařovala síla a staré poutní stezky nezřídka kopírovaly siločáry na zemském povrchu. Skutečnost, že rovněž v geografii hovoříme o meridiánech má jistě hlubší smysl, třebaže se tento systém geometrických linií táhne pouze po zemském povrchu.
Podobnosti mezi člověkem a Zemí nacházíme také ve vztahu k polaritě. jednoznačné členění planety na severní a jižní polokouli, které dělí rovník, odpovídá linie pasu, jež rozděluje lidské tělo na horní část a dolní část. Z této podobnosti je jasně vidět současné závažné porušení rovnováhy ve prospěch dominujícího pólu jang. na úrovni těla si velmi považujeme brilantní hlavy, jasného rozumu a pánev pak pohrdavě označujeme za nedůležitou nebo dokonce za nečistou. Na úrovni politiky a hospodářství vydává bohatý sever zákony a stanoví směrnice, podle nichž hodnotí svět a především utlačuje a vykořisťuje chudší jih. Sever produkuje s oblibou know-how, s ním se pak zmocňuje surovinového a nerostného bohatství jihu. Platí ale pouze za ceny, které si sám určí. A i kdyby chudý jih zvýšil těžbu surovin nebylo by v dohledu žádné východisko; bohatý sever by pak jednoduše osvědčeným způsobem snížil ceny.
Paralely jdou však ještě zřetelně dál; v mikrokosmu stejně jako v makrokosmu zajišťuje potomstvo převážně spodní pól. V obou případech je znevažován spíš ženský pól kvůli své úloze zaručit přežití lidského druhu. Špatné svědomí se posléze konejší „náplastmi“ v podobě přídavků na děti na jedné úrovni a pomoci rozvojovým zemím na druhé. V obou případech se dávkuje tak, aby subvence nebyly větší než pověstná kapka vody, která jen zasyčí na rozpáleném kameni.
Na příkladu polarit a jejich shodných hodnot v mikrokosmu a makrokosmu si lze znázornit, že jde vzdor všem protikladům o zásadní podobnosti. Stačí si srovnat vzorce. Polarita jinu a jangu je přitom nadřazený vzorec, který je ve skutečnosti jemněji členěný, jak to vyjadřuje znamení tchai-čchi.
Tento symbol se vztahuje jak na mikrokosmos, tak na makrokosmos: bílé pole odpovídá horní mužské části, protože bílá v sobě obsahuje všechny ostatní barvy a může tak vyzařovat. Černé naproti tomu chybí jakékoli barevné vibrace a proto se snaží je všechny pohltit. (To je například důvod, proč se černá auta na slunci rozpalují více než bílá).
Černá tečka v bílém poli by mohla odpovídat zřejmě ženskému prsu v horní části mužského těla; bílý bod ve spodním černém poli pak naznačuje mužské pohlavní orgány ve spodní části těla. V makrokosmu by mohly posloužit jako názorný příklad nejspíš Severní a Jižní Amerika – bohatý sever jako mužská zóna má ve svých černošských ghettech v New Yorku nebo v Chicagu také černý ženský bod. Chudý jih jako ženská zóna má naproti tomu bílý mužský bod v bohatých (průmyslových) metropolích Sao Paulo nebo Buenos Aires. Podobně se dá vykládat také Evropa jako zóna jangu a Afrika jako zóna jinu, když vezmeme v úvahu vysoký podíl černých přistěhovalců v Anglii jako černý bod na bílém kontinentu a stále ještě vlivné Búry v Jižní Africe jako bílý bod na černém kontinentu.
To byla další část ukázky z knihy Čím onemocněl SVĚT, kterou napsal v roce 2001 pan Ruediger Dahlke a u nás ji vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze roku 2004
Srovnatelné orgánové systémy
Dýchání
Velmi dobrým příkladem analogie mezi mikrokosmem a makrokosmem je dýchání. Anatomie lidské plíce silně připomíná strom. Průdušnice je jako kmen, který se dělí na obě hlavní větve bronchiálního stromu jež se dále větví. na nejtenčích rozvětveních konečně visí jako listy plicní sklípky. Plíce mají obrovské rozměry pro výměnu kyslíku. Kdyby se roztáhly, pokryly by plochu fotbalového hřiště – a také v tom se podobají listům stromu, které rovněž zaberou velkou plochu, když se rozloží.
V obou případech je zde nejen znatelná shoda ve znacích, ale také se zcela shodují funkce. Jak v našem plicním stromě sklípky, tak i venkovní zelené stromy předávají prostřednictvím svých listů okolí kyslík. A naopak také jak sklípky, tak listy přijímají kysličník uhličitý.
Vztahy k jiným kontaktním orgánům jsou rovněž analogické. Spojení mezi plícemi a kůží je známo dětským lékařům i homeopatům ze souvislosti znaků kůže a dýchacího orgánu. Úzké spojení mezi plícemi Země v podobě zelených stromů a její „kůží“, tedy zemským povrchem jsme si uvědomili v posledních desetiletích až bolestně.
Překyselená půda není vhodnou živnou půdou pro plíce Země. To, co jsme poznali jako umírání lesů není nic jiného než zanikání plic Země. Ještě zřetelněji to vidíme na případu amazonského deštného lesa, jedné z nejdůležitějších zbylých dýchacích zón na naší planetě. Tyto poslední velké pevninské „plíce“ byly zničeny ohněm a ocelí, jako by byly nejen zbytečné, ale dokonce nepřátelské. Pohled na mikrokosmos by nám však mohl ukázat, jak nezbytné jsou plíce pro (pře)žití.
Látková výměna
Překyselení – vztaženo na látkovou výměnu – ukazuje opět velmi zřetelně aktuální posun rovnováhy ve prospěch mužského pólu. Kyseliny jako mužská součást chemie těla se vyznačují agresivním odštěpováním protonů, které napadají substance jako kovy a jsou schopny je rovněž rozpouštět. Překyselení našeho vnějšího světa jak se projevuje v půdách a ve vodstvech odpovídá překyselení lidského těla, které lze zjistit metodami přírodního léčitelství.
Na psychické úrovni se kyselost lidí projevuje hlavně v místech velké koncentrace. Už ráno, když jedou obyvatelé velkoměst autem nebo veřejnými dopravními prostředky do práce a prodírají se zácpami, tváří se kysele a jsou potencionálně agresivní. Převaha mužské stránky látkové výměny v mikrokosmu je velmi přesným obrazem oné rovnováhy, která nám stále více zošklivuje přírodu.
Oběh krve a vody
Oběhové systémy člověka a Země se rovněž velmi přesně shodují. Vodní žíly Země vytvářejí svými stružkami, potoky, řekami, veletoky, jezery a moři opticky podobnou soustavu cév, jak ji známe z našeho těla.
Řeka se v přirozeném stavu dalekosáhle přizpůsobuje danostem krajiny. V rovině většinou pokojně meandruje v širokých obloucích, vrací se skoro zpátky ke svému výchozímu bodu, než se zase obrátí a pak přece jen pomalu postoupí o kousek vpřed. Moderní řeka už si nemůže takto dávat načas. V běžném případě je násilně svedena do koryta a nezřídka proměněna v dokonalý kanál. A také teče rychleji. Voda v ní vykonává větší tlak a tato síla může pracovat pro nás pro lidi, vyrábí především elektřinu a lze po ní přepravovat náklady.
Kromě toho se ušetří drahocenné místo lze kultivovat nivy a říční údolí. Za zvýšený výkon a vyšší účinnost je třeba ovšem zaplatit. Kvůli vyšší průtočné rychlosti klesá hladina spodních vod a zhoršuje se zásobování přilehlých oblastí vodou. kromě toho je omezena regenerační schopnost říční vody, protože jí chybí dostatečný kontakt s přirozenými břehy. V betonovém kanálu nemá vůbec žádný kontakt.
Vzestup tlaku v moderních vodních cévách přímo připomíná problémy s lidskými cévami. Žijeme pod tlakem a vysoký krevní tlak se stal poznávacím znamením uspěchané společnosti. Školní medicína se dokonce dala strhnout k tomu, že přizpůsobila stupnici normálních hodnot chorobnému stavu, jinak by musela konstatovat problémy u příliš mnoha lidí. Zdravotní úřad v USA vyhlásil vysoký krevní tlak za státního nepřítele číslo jedna, protože si žádá spoustu lidských obětí a spolyká obrovské částky z rozpočtu na zdravotnictví.
Při bližším zkoumání zjistíme, že cévy hypertoniků odpovídají žalostné situaci našich moderních řek. Cévy se dostatečně nezatahují, protože jsou nuceny ke stále vyšší výkonnosti a účinnosti a není jim dopřán odpočinek. Když pak výkonnostní tlak neustává, udělají v této napjaté situaci to nejlepší co mohou; zesílí své stěny. Toto zesílení je časem čím dál tím masivnější. Zkornatělá céva není v zásadě nic jiného než vybetonované říční koryto. V obou úřadech je vyžadován vyšší výkon, než k jakému je předurčila příroda. Za tuto vyšší výkonnost však zaplatíme na obou úrovních – nezřídka životem. Stejně jako u řeky svedené do kanálu také u zkornatělé cévy se zhorší zásobování a v druhém případě navíc prokrvení okolí. Kvůli těmto rozsáhlým zásahům do cévního systému obojího druhu rovněž hrozí nebezpečí „přírodních katastrof“. Lámání a ucpávání cév vede k srdečním infarktům a jiným poruchám prokrvení.
Trávení
Také na příkladu trávení a jeho symptomů se zvlášť působivě ukazuje analogie mezi člověkem a Zemí. V dřívějších dobách měli, jak lidé tak Země, na trávení spoustu času. Pokojná polední přestávka strávená v restauraci však patří minulosti. většinou do sebe něco naházíme v rychlém občerstvení. Slovo restaurace zde vlastně už není namístě, neboť v těchto podnicích není možné obnovovat síly. V dané souvislosti je vlastně už zastaralý výrazy potraviny, neboť v podnicích rychlého občerstvení jsou k mání pouze méně hodnotné, hromadně vyráběné blafy.
Analogicky kdysi sedláci umožňovali Zemi, aby měla čas na trávení, třeba trojpolním hospodařením nebo střídáním plodin. Dnes je naopak příroda popoháněna pomocí umělých hnojiv nebo ve sklenících. Místo aby pole rodilo jednou za tři roky a stejnou plodinu pouze každý sedmý rok, usilují dnes zemědělci spíš o dvě sklizně ročně.
Co je nám lidem a naší Zemi nabízeno k trávení se vskutku jednostranně změnilo. potrava je čím dál bezobsažnější, zato je rafinovaná, což vede k nedostatku a zácpám nejen u lidí, ale také u matičky Země. Na základě neporozumění a znevažování poměru kvality a kvantity, běžného rovněž na jiných úrovních, jsme dosáhli nedostatku z nadbytku. Produkujeme sice čím dál víc, ale máme z toho čím dál méně. Půdě sice dáváme v umělých hnojivech zhruba to, co jsme jí odňali, ale protože nejsme schopni vrátit jí stopové prvky, dochází k dramatickému zbídačení země i nás samotných.
Vedle věcí, které vůbec nepodporují trávení, ládujeme sebe i Zemi navíc látkami, které jsou naprosto nestravitelné. těžké kovy zatěžují naší tkáň i tkáň Země. Různé plastové produkty Země prostě nestráví. Mnohé radioaktivní odpady mají tak dlouhý poločas rozpadu, že nabyl neuvěřitelných rozměrů nepoměr mezi náklady na výrobu a náklady na likvidaci. Tím jsme si vzali nebývalou hypotéku, kterou budou splácet ještě následující generace. ještě nikdy žádné pokolení nezanechalo svým potomkům tak bezohledně a bezmyšlenkovitě dluhy, které nebude prakticky možné umořit.
Návrh na léčbu zcela přetížených trávicích systémů v mikrokosmu a makrokosmu může znít jen takto: postit se a tuto přestávku využít k regeneraci. Skutečnost, že půsty v mikrokosmu se těší v obou posledních desetiletích stále větší oblibě, by se mohla projevit příznivě i v makrokosmu.
Najít bod obratu
V zásadě se dají srovnat všechny orgánové systémy člověka a Země. Všude se rovněž najdou analogie ohrožení rovnováhy pólem jang. tato vývojová tendence se stala pro nás lidi i pro Zemi stejnou měrou (život) ohrožující.
Vyděsit by nás mohl už jen zdravotní stav obyvatelstva v průmyslových zemích, pokud ho přestaneme přikrašlovat, jak je to běžné v současné školní medicíně. Podle výzkumu Německé společnosti pro empirickou medicínu byla průměrná délka života Němce pokud se dožil pěti let věku v roce 1890 o čtyři roky vyšší než dnes.
Na jednu stranu se musíme obávat vlastní osobní katastrofy a katastrofy celé Země, na druhou stranu se v takové katastrofě skrývá i jisté řešení. Slovo katastrofa pochází z řečtiny a může znamenat rovněž konečný obrat. Mnohé naznačuje, že člověk a Země míří stejným krokem k tomuto bodu obratu. Nový začátek bude patrně nevyhnutelný a také potopa, o níž se píše v Bibli, byla také vskutku jen koncem staré a začátkem nové doby. Zda bude tento obrat vynucen násilím nebo proveden vědomě, je pořád ještě v našich rukou.
To byla poslední část ukázky z knihy Čím onemocněl SVĚT, kterou napsal v roce 2001 pan Ruediger Dahlke a u nás ji vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze roku 2004.
Zdroj: druidova.mysteria.cz
