Pří každém setkání s jiným člověkem si vybíráme, zda budeme mít nízkou nebo vysokou sebeúctu.
Přemýšlejme chvíli o tom, jak si ceníme sebe sama. Co myslíte? Je možné, že odhalíme, že máme nízkou nebo vysokou sebeúctu podle toho, co si v životě vybíráme?
Ve svém životě se dostáváme do různých situací, které jsou nám buď příjemné nebo naopak. Otázka zní. Jsme v těchto situacích schopni vyjádřit svůj vlastní názor a říci: „Tohle se mi nelíbí, s tím nesouhlasím, chtěl/a bych to či ono?“ nebo se raději snášíme tuto nepříjemnou situaci, nepříjemný pocit vydržet se strachem, abychom se našim názorem někoho nedotkli anebo nás ostatní nezatratili?
Kdyby naše sebeúcta byla vyšší, pak bychom se nebáli vyjádřit svůj názor a vystavit se případné kritice ostatních. Věřili bychom sami sobě a svému úsudku. Říkali bychom to, co bychom si mysleli.
Máme-li nízkou sebeúctu, opakovaně si vybíráme roli oběti. Proto často setrváváme v nepříjemných vztazích jako jsou pracovní, partnerské a pod., ačkoliv nám nevyhovují. Kdybychom měli vyšší sebeúctu, vybírali bychom si častěji cestu tvůrce vlastního života.
Máme-li nízkou sebeúctu, nahlodává nás pocit nespokojenosti. Jinými slovy jsme nešťastní.S vysokou sebeúctou se cítíme spokojení, vyrovnaní, radostní. Z toho vyplývá, že to, jak vidíme sami sebe a jak se cítíme, ovlivňuje to, jaké budeme mít pocity- zda prožijeme štěstí nebo neštěstí. Mnoho lidí se pohybuje mezi těmito dvěma stavy jako na houpačce.
Pokud si myslíme, že za nic nestojíme a chceme to změnit, musíme si především uvědomit, že tato myšlenka je lživá. Lež je představa, kterou jsme si o sobě vytvořili z neznalosti, z přesvědčení o své malosti.
Můžeme změnit všechny hluboce zakořeněné mylné představy, které nás omezují. My sami svými myšlenkami vytváříme kým jsme.
Právě nízká sebeúcta je příčinou mnoha problémů. Patří sem stres, bolesti, nemoci nebo tzv. „ syndrom vyhoření “. Lidi s nízkou sebeúctou nikdy nespatří svou velikost a přímým následkem toho je, že se často ocitnou v situacích, kdy s nimi ostatní jednají nedůstojně a bez respektu.
Pokud jsem zjistili, že máme nízkou sebeúctu,tak už jen tím jsme učinili hodnotný krok k sebepochopení. Můžeme začít pracovat na tom, abychom získali vyšší sebeúctu, a tím si zajistili lepší život.
My sami jsme zodpovědní za změnu hluboce zakořeněných mylných představ o sobě samých. My sami jsme odpovědni za svůj život.
Všichni jsme se narodili jako božské bytosti. Ovšem naše víra ve vlastní božskost mohla být během života podkopána.
Jedním ze způsobů jak vidět vlastní velikost a vnitřní bohatství, všechno jedinečné a fantastické v nás samotných je všímat si vlastních pozitivních vlastností. Tím naše sebeúcta stoupá a naopak negativní, zastaralé mašlenky o nás se rozplývají.
Pamatujme si, že naše ego udělá vše, co je v jeho silách, aby zamezilo a udusilo každý pokus o pozvednutí sebevědomí a sebeúcty.
Někdy se zdá, že našim největším strachem je strach z vlastní velikosti.
Poznáváte se v některém z následujících příkladů?
Vyjadřujete někomu vděk za dobře vykonanou práci a oceňujete ji, ale osoba odpovídá: „Ach, to nestojí za řeč.“ Nebo se rozplýváte nadšením, když vidíte něčí krásné šaty, ale chválený se ozve: „Ale ne, jsou velmi staré.“ Někdo se Vás chce na něco zeptat a začíná slovy: 'Vím, že se ptám asi hloupě, ale zajímalo by mne....' Chcete příteli vyjádřit obdiv nad jeho dětmi, jaké jsou šikovné a nezávislé, ale on namítne...'To bys je měl/a vidět, jak se chovají doma.'
Proč tak často podceňujeme a znevažujeme sami sebe?
Děláme to nevědomky. Možná se tím chceme ochránit, byť poněkud zvráceným způsobem. Omlouváme se, abychom nedali druhému člověku možnost nás ponížit. Myslíme si, že druzí mají z naší velikosti strach.
Když jako první říkáme: „Bože, už jsem starý/á a hloupý/á, zase jsem to popletl/a“, zřejmě doufáme, že druhý opáčí: „Ale no tak, ještě nejsi tak starý/á, tak špatné to v žádném případě není.“ Když se ponížíme jako první, slibujeme si od toho, že se tím vyhneme kritice.Mnoho lidí se nikdy nenaučilo, jak stvrzovat vlastní velikost.
Jedním ze způsobů, jak se zbavíme zlozvyku ponižovat sám sebe je, že si uvědomíme, v jakých případech to vlastně děláme. Začněme si všímat, kdy máme sklon k sebeponižování a buďme si toho vědomi. Pozorujme zda a jak to dělají ostatní a pak obraťme svou osobnost zda a kdy to děláme my. A pochopíme, že toto chování používáme jako obranný mechanismus.
Jedině když se naučíme spatřovat svou velikost, uvidíme i velikost ostatních.
Naše myšlenky jsou kreativní. Co si myslíme, to se také stane. My sami si vybíráme, jaké představy vyvoláváme ve své mysli.
Když si vybíráme co si budeme myslet, vystupujeme jako tvůrci svého života. Přemýšlejme jako osobou bychom chtěli být.
„Našim největším strachem není to, že jsme neschopní.
Nejvíce ze všeho se bojíme toho, že jsme neomezeně mocní.
Nikoliv naše tma, ale naše světlo nám nahání největší strach.
Ptáme se sami sebe: “Kým jsem? Oslnivý, velkolepý, talentovaný,
báječný?
Ale když nejsi takový, jaký tedy jsi?
Jsi dítětem Boha.
Malostí svět neslepíš.
Všichni jsme se narodili, abychom vyzařovali Božské světlo.
Není jen v některých z nás, je v každém člověku.
Necháme-li své vnitřní světlo zářit, nevědomky dovolujeme ostatním,
aby udělali totéž.
A když se osvobodíme od strachu, pak jen pouhou svou přirozeností
automaticky osvobozujeme ostatní.„
Nelson Mandela, 1994
Zpracováno dle knihy: Štěstí není náhoda: Kay Pollak
Copyright © 2009 Iva Radulayová
http://www.amiresah.cz/
