Ego je funkční kruh napájený z chybných programů mentální roviny. V jistém smyslu sice má své opodstatnění, protože podporuje pud sebezáchovy. Bohužel však obecně získal určitý druh vlastního života a sebe sama považuje za nepřekonatelného. Ego zapomnělo, že je malou dílčí sférou velkého božského celku. Myslí si, že je ode všeho odděleno a je absolutně sobecké. Zamilované samo do sebe velmi neodbytně nabádá člověka k zištnému a sobeckému jednání. Sebeurčení a odpovědnost za sebe sama jsou sice důležité, člověk by se ale neměl, slepý ješitností, stavět nad tyto věci a nedbat vyššího božího plánu.
Svéhlavě trvá ego často na tom, že bude prosazovat své vlastní představy a popírat blahodárné působení Vyššího Já, ignorovat přání Vnitřního Dítěte, potlačovat emoce a podceňovat potřeby těla. Dává v životě přednost prosazení vlastní vůle a rozumu. Rozum je sice dobrý sluha, ale špatný pán, stejně jako ego. Pokud ovšem ustoupí do pozadí, může se člověk opět otevřít svým vnitřním světům a vyšším principům. Aby k tomu došlo, je třeba očistit mentální rovinu od oněch špatných programů, z kterých je ego napájeno.
Bohužel je ale ego tak mocné, že u většiny lidí získalo převahu nad Středním Já. Lidé se jím nechají ovládat a jsou proto sotva ještě schopni slyšet ve svém nitru jemný a tichý hlas intuice a inspirace.
Pokud se ale přece jen chceme podrobit té námaze „transcendovat“ ego – tím, že zrušíme chybná naprogramování, abychom harmonizovali mentální rovinu –, pak musíme často počítat s tvrdošíjným odporem. Téměř vždy se totiž objeví takzvaný „sabotážní program“, který se pokusí o vše, co by mohlo udržet dosavadní stav.
Pokud se ti ovšem podaří zvítězit nad tímto „vnitřním mizerou“ – nebo lépe řečeno se s ním láskyplně vypořádat –, pak se zase přiblížíš svému skutečnému poslání: Střední Já se stane mocným kapitánem, který si v bouřlivém moři pocitů a myšlenek zachová svůj názor na vše podstatné. Pokud bude Střední Já vědomě usilovat o harmonickou spolupráci všech třech archetypických součástí bytosti, otevře se před ním vzdálený horizont a získá ve svém životě mnohem více svobody.
Mniši v klášterech a ego
Ústřední součástí přípravy mnichů je poslušnost. Poslušnost pokořuje ego, které pro mnichy představuje největšího protivníka. Právě ego totiž zabraňuje tomu, aby dotyčný viděl a zažil Boha. Proto je poslušnost ctnost pěstovaná v klášterech jako forma duchovního cvičení. Čím silnější je ego, tím větší je odcizení od Boha.
Mistři věří, že pýcha živená egem, je druhem duševního onemocnění. V duchovních textech např. v Bibli se za charismatického člověka považuje ten, jenž má boží dar z minulosti. Je to osoba, která je natolik oproštěna od všech náznaků osobního egoismu a pýchy, že se stala nástrojem zázračných sil Ducha svatého. A právě mniši s titulem „Starci“ se po mnohaletém osobním úsilí překonat své egoistické touhy dosáhnou určitého stavu psychonoetického (na mentální i emocionální úrovni) očištění, tedy určité svátosti, takže skrze ně Svatý duch koná zázraky. Ty si však nikdy nepřisuzují a v žádném případě by se ani nikdy nechlubili, že disponují určitými výjimečnými schopnostmi. Naopak se chovají tím nejpokornějším a nejskromnějším způsobem a dojde-li v jejich přítomnosti k nějakým zázrakům, vždy je přisuzují Duchu svatému a za žádných okolností sobě.
Je tedy třeba se zbavit svých egoistických tužeb, aby milost Ducha svatého v nás mohla volně proudit.
