Eckhart Tolle - Úvod:
Jak víte, prociťování celého energetického pole těla pomáhá být v přítomnosti. Takže přítomného okamžiku se zmocníte tak, že se zmocníte těla, neboli obydlíte tělo. Přítomnost je jev týkající se celého těla. Jde hlouběji než fyzické tělo. Je tam oživující přítomnost, kterou můžete cítit, jak proniká celým energetickým polem. A ještě zbývá dost pozornosti, kterou věnujete svému okolí, abyste se dívali a poslouchali, a přesto byli zakořeněni v prostorné přítomnosti. V bytí, dá se říci. Zakořeněni v bytí. A pak je dělání méně problematické a nevytáhne vás zcela ven ze sebe samých.
Chvíle, kdy začnete dělat – a myšlení je také druh dělání – je kritickým bodem pro mnoho lidí, kteří jsou již schopni být přítomni v chráněném prostředí, jako zde, nebo doma, v místnosti. Chráněné prostředí je pro přítomnost jako skleník, kde pěstujete rostliny, aby nebyly vystaveny živlům, protože by rychle zahynuly. V našem případě živly jsou obtížné situace denního života. A v naší metafoře rychle zahynout znamená, že rychle ztratíte přítomnost.
Nemusí to být ani těžká situace, stačí chvíle, kdy začnete mluvit s lidmi, diskutovat o něčem, a ihned jde veškerá pozornost do hlavy, do myšlenek, a tak už nemáte obsazeno tělo, ale jste obsazeni svými myšlenkami. (:-))) Jiné slovo pro obsazení je ovládnutí. A výsledek je, že ztratíte to, co jste, že se identifikujete s myšlenkami, svým scénářem v mysli, a to se stává vaším já. A to znamená téměř nepřetržitý stav neklidu, úzkosti, obav, starostí, tísně, frustrace z toho všeho. Protože většina věcí se neměla stát, nebo alespoň ne takhle, ale jinak. Mysl vám řekne, že nějaká věc vás učiní šťastnými, ale s ní vždycky přijde i něco jiného, co nebylo plánováno. To je ta stinná stránka.
Takže, namísto abyste byli ovládáni, obsazeni, okupováni svou myslí, okupujte své tělo. A pak, když chcete, můžete jít ven a okupovat Wall Street. (:-))) Ale až půjdete okupovat Wall Street, nebo nějakou jinou ulici, aniž máte obsazeno své tělo, to znamená, aniž jste přítomni, pak nebudete součástí řešení, ale součástí problému. (:-))) To se stalo v historii mnohokrát, že revolucionáři, nebo kdokoli to byl, měli nádherné záměry, ale stali se součástí problému, zejména když měli úspěch. (:-)))
Můžete se cítit živí, aniž byste potřebovali mentální či emocionální stimuly, které způsobují, že se cítíte naživu. Jestliže nedokážete cítit onu vrozenou živost, pak zoufale toužíte po nějakém stimulu, aby vám pomohl cítit, že jste naživu. V minulosti to mohlo být problematické, ale v naší civilizaci je celý průmyslu určený k poskytování stimulů pro vaši mysl. Nemusí nést žádný významný obsah, jejich důvodem k bytí je poskytovat stimulus pro mysl. Jako disky, jako rozhlasový moderátor, který mluví mezi hudbou vzrušeným hlasem.
Když přijedete do cizí země, jedete taxíkem, a je puštěné rádio, a vy nerozumíte jazyku, ale slyšíte vzrušený hlas, myslíte si, že se muselo stát něco neuvěřitelně důležitého, (:-))), ale kdybyste rozuměli, viděli byste, že je to naprosto bezvýznamné. Je v tom obrovská síla, ale je to zbaveno veškerého obsahu. Neříká se nic významného, je to jen proto, aby se poskytl stimul a prchavá emoce, někdy hněv. Televizní a rozhlasové stanice jsou často založeny na tom, aby vám dodávaly pocit spravedlivého rozhořčení nebo hněvu. Jsou tam na to specializovaní lidé, stále se na něco hněvají, a lidé milují naladění na hněv, protože pak se mohou cítit také rozzlobeni, dává jim to náhradní pocit živosti. A pak to přejde a potřebujete něco dalšího, a samozřejmě stimulů rozhodně není nedostatek. Můžete taky psát komentáře – na webu je mnoho míst, kde můžete vyjádřit své myšlenky, (:-))) .
Nádherná věc je, když to vše už nepotřebujete, když umíte cítit, že jste živí, aniž potřebujete stimuly nějakých myšlenek nebo emocí nebo událostí nebo nějakých umělých vnějších látek, které musíte spolknout, abyste se cítili naživu: jídlo, léky, drogy, pití, nebo potřebujete nějaký sex, vzrušení z toho, že si s někým začnete aféru, to je nádhera, že, ale samozřejmě to dlouho netrvá, protože na aféře je zajímavý jen začátek, ale pak začne problematická mysl.
Jak řekl jeden francouzský filozof, myslím Pascal: „Všechny problémy lidstva vznikly z toho, že lidé nejsou schopni sedět klidně v místnosti“. Schopnost klidně sedět v místnosti – to zní velmi povrchně, ale implikace je, že abyste mohli sedět klidně v místnosti, musíte být napojeni na onen hluboký pocit živosti v sobě. Jestli s tím nejste spojeni, pak nemůžete sedět klidně v pokoji, protože buď usnete, nebo se stanete velmi neklidnými a úzkostnými: „Nic se neděje. Necítím se naživu.“ A v partnerském vztahu bez tohoto pocitu živosti, pocitu bytí, potřebujete drama. Bez dramatu se zdá, že vztah není živý, protože vy se bez něho necítíte živí. Drama možná není příjemné, ale aspoň se něco děje.
Takže, být zakořeněn v bytí je životně nejdůležitější věc. Mít tu schopnost a neztratit ji, když přejdete do dělání. To je umění. Můžete to trénovat při sledování televize – současně prociťujte své tělo. Dívejte se na diskusní pořady v televizi, zprávy, a prociťujte tělo. Poslouchejte ostatní lidi z onoho vnitřního stavu spojení. Pak nepotřebujete myslet. Kromě případů, kdy se myšlení vyžaduje, a když vychází z vnitřního stavu, pak je to inspirované myšlení, svěží, živé, nové.
Teď, když jsme všichni přítomni, zakořeněni v bytí, mohu jít dál a říci něco o dnešním hostu, ale předtím bych vám rád přečetl dvě krátké pasáže z této knihy. Pak vám řeknu, co to je.
První krátká pasáž popisuje někoho, kdo vystoupil z proudu identifikace s myšlením a vymýšlením problémů uprostřed noci, vyšel z toho na krátký okamžik, do úplně jiné dimenze vědomí, do přítomnosti.
G.: Bylo to jako obvykle, když nemůžu spát, obracím se v posteli, jsem horká a zpocená, zapletená do horečné aktivity mysli. Tu přišla myšlenka jako modlitba: „Jdi ven. Vyjdi ze dveří a podívej se na oblohu, jen na minutku. Poslechni si noc.“ Povstanu z hypnotického tranzu probírání, co je špatně, hodím na sebe svetr, vyjdu ze dveří a vstoupím do světa noci. Chlad, ticho, milióny zářivých bodů, srdce bije jednou, podruhé, potřetí. Mysl zastavuje svůj šílený běh, a svět se nepodobá tomu před deseti minutami, který si ustavičně konstruuji ve své hlavě. Vklouznu zpět do domu, jako bych i já byla součástí dimenze bez hranic, myšlenková vata ustupuje, až nakonec zase usnu.
E.: A druhá pasáž o odevzdání se, o tom, co se stane, když se odevzdáte.
G.: Jsem si tím jista. Něco se stane pokaždé, když přestanu bojovat s tím, jak věci jdou. S každým mým studentem se cosi stane pokaždé, když přestane provozovat své důvěrně známé programy o strachu, výkonnosti, a prázdnotě. Nevím, jak tuto událost nazvat, ani tu svěžest, která po ní následuje, ale vím, jaký je to pocit. Je to pocit úlevy, nekonečné dobroty, jako extrakt všech sladkých vůní, jako každá krása, která vám zastaví srdce, jako každá ve vás přetrvávající melodie, kterou jste kdy slyšeli. Je to pociťováno jako esence něžnosti, soucitu, radosti, míru, jako sama láska.
A ve chvíli, kdy to cítíte, poznáte, že to jste vy. A že jste tu byli celou dobu a čekali na svůj návrat. Když zapomenete, a to se pokaždé stane, náhle pochopíte, že laskavost k čemukoli, k rostlině, zvířeti, cizímu člověku, partnerovi, vás přivede k tomu blíže. Že péče o své tělo znamená péči o toto. Že péče o Zemi je péčí o toto. A že se odvrátíte od každého a od všeho, co po vás chce, abyste to opustili, protože to je to, co jste chtěli, to je to, po čem jste toužili, to jste milovali po věky. Víte, aniž víte jak, že každý krok, který jste kdy udělali, každý člověk, kterého jste milovali, každý úkol, který jste splnili, byl setkáním s tímto. S návratem k sobě. A že peklo není nic jiného, než to opustit. Nebe je už tady, na Zemi.
E.: Kniha, ze které jsem četl, je „Ženy, jídlo a Bůh“, bestseller New York Times číslo 1. Autorkou je dnešní host, Geneen Roth. Prosím, Geneen, přijďte sem ... (Pozn. Orgonet: Vyšlo i slovensky, Ženy, jedlo a Boh, Tatran 2011.)
Bylo nádherné poslechnout si tyto dvě krátké pasáže. Jen je mi líto, že si tu knihu nepřečtou muži (:-)), ale velice ji doporučuji i mužům. Taky lituji, že si ji možná nepřečtou ani ženy, které nemají problém s jídlem, ale taky by měly.
Zajímavé je, že v této knize je vstupním bodem do duchovní dimenze to, co je pro mnohé lidi životním problémem, a to je závislost, anebo nutkavé chování, a v tomto případě závislost na jídle. Vy na to zde dáváte odpověď, a je to něco úplně jiného, než by člověk očekával, když se mluví o hubnutí. Odpovědí je samozřejmě bdělost. Nutkavé chování nemůže dlouho existovat v přítomnosti bdělosti. Možná byste nám mohla něco říci o tomto spojení. Máte s tím samozřejmě mnoho zkušeností z vlastního života, také jste měla nutkavé jedení – ale já už příliš moc mluvím, tak nechám mluvit vás.
G.: Jen mluvte, i příliš mnoho, já vás nesmírně ráda poslouchám (:-)).
Ve svém životě jsem byla naprosto bláznivá až šílená. Posedlá velikostí svého těla a jídlem. Každý týden se moje váha lišila až o pět kilo. Trvalo to asi 17 let. A přestalo to proto, že utrpení bylo tak silné, že už jsem tak nechtěla žít. Ale jak říkám v knize, ne u všech lidí takhle intenzívní utrpení vede k tak intenzívnímu otevření.
E.: Ale je tomu tak často.
G.: Ano. Zdá se, že utrpení je bránou, pamatuji se, že jsem to četla v Síle přítomného okamžiku.
E.: Ano. A váš největší problém je vaší největší bránou. To, co se zdá být největší překážkou, se může stát největší branou. (20:56)?
G.: Ano. A myslím, že to je skutečně podstata toho, co bylo mou přímou zkušeností. Po dlouhou dobu svého života jsem myslela jenom na jedno, a nebyl to světový mír ani dobro pro Zemi, ale abych se zítra probudila štíhlá. (:-)) Tak to bylo. Žádné ušlechtilé přání. (:-)) Protože jsem si myslela, že moje utrpení pramení z toho. Že kdybych nebyla tlustá, byla bych šťastná.
Eckhart:. A jak jste si uvědomila, že to tak není – přišlo to najednou nebo postupně?
G.: To je dobré, já jsem se vás chtěla zeptat na totéž. (:-))) Tak já odpovím první. Pro mě a pro můj život to byl největší zlom. Já už jsem si plánovala, jak se zabiju. Pár let předtím jsem pracovala v krizovém centru jako poradkyně pro sebevrahy – takže jsem věděla, že když se dostanete do bodu, kdy máte metodu a čas, tak je to skutečně vážné.
E.: To by byla hrozná rána pro lidi, kterým jste radila ohledně sebevraždy – jejich poradkyně spáchala sebevraždu. (:-)))) To je jako psychiatr, který se dostane do blázince (:-)))
G.: Ano. Je to tak. Lidi mě sledujou, když někam přijdu, třeba do restaurace, a tam někdo zná mou knihu, tak se všichni dívají, co jím. Nejí příliš mnoho? Stojí přitom? Sedí přitom? Nechává zbytky? Ano, tak to je.
E.: Na mě se také dívají: Proč pijete kávu? Proč chodíte do Starbucks? Někdy tam chodím, vypiju jeden nebo dva šálky za den ...
G.: A to kvůli své představě, jak by to mělo vypadat ... Ale zpět k vaší otázce, i k mojí otázce ... Já jsem tedy během svého života mnohokrát hubla – většinu času jsem měla nadváhu, ale nějaký čas jsem byla taky anorektická a vážila jsem asi 40 kg.
E.: Říkáte v knize, že jste ztratila a nabrala 500 kg. Tedy ne všechno najednou ... (:)))
G.: Ano, to je typická věc pro lidí, kteří jsou nutkaví jedlíci. Ale i když jsem byla anorektická a podívala jsem se do zrcadla, viděla jsem tuk ... Říká se, že když se díváte na svět rozbitými brýlemi, svět vypadá rozbitý.
E.: Ano. Já jsem se taky zmínil o anorexii, myslím v Nové zemi, že místo aby člověk viděl své tělo, vidí obraz svého těla, který má ve své mysli. Takže, problém je to, že je v pasti své mysli.
G.: Ano. Takže, pár dní před tím, co jsem měla naplánováno, že se zabiju, to přestalo. Došlo k onomu průlomu, a už se to nikdy nevrátilo zpět. Už jsem nikdy nedržela další dietu, nikdy jsem nemusela jíst, když jsem neměla hlad. Občas jím víc, než moje tělo chce, ale nikdy jsem se nevrátila k názoru, že budu navždy šťastná, když zhubnu. V tom momentě jsem prostě přestala bojovat a přestala jsem chtít být jiná, než jsem byla. Uvědomila jsem si, že předtím jsem si myslela, že závislost na jídle je to, co je na mně špatné, ale uvědomila jsem si, že možná je to to, co je na mně dobré. A že bych se měla pokusit poslouchat, co se mi to snaží říci. A nějakým způsobem to přivítat a ne s tím bojovat. Vím, že vy říkáte, že když člověk přestane klást odpor, bojovat, chtít, aby něco šlo pryč, tak se otevře prostor.
E.: Ano. Takže to byl pro vás ten průlom. A je to dobrý příklad, jak se překážka stane průlomem.
G.: Ano. To, o čem si myslíte, že je to pro vás ta nejhorší věc, je vlastně branou k nečekané radosti, obrovské radosti. Většina lidí tomu nevěří, zejména pokud jde o váhu, bojují s váhou a říkají: Ale Geneen, podívej se, já ani nevyjdu do schodů, dochází mi dech, já opravdu potřebuju zhubnout 15 kilo. Možná jsem jediný na celém světě, ale pro mě je to jinak.“ A já jim říkám, jak jsem dostala dopis od jedné z těch, co si jsou ve spolku „hlídačů váhy“, která napsala: „Zhubla jsem 5 kilo, a pořád si připadám jako ubožák.“ (:-))) Je to tak, ztráta váhy to nespraví ...
E.: A to samozřejmě platí téměř pro cokoli, o čem jste si řekli, že to vyřeší vaše problémy, odstraní vaši nešťastnost, nebo vás učiní šťastnými. Když to získáte, vidíte, že nedělá, co to mělo udělat ... Kdosi to řekl takto: „Jsou dva způsoby, jak být nešťastný: Jeden je nedostat, co chcete, a druhý je dostat, co chcete.“ (:-)) A to platí tak dlouho, dokud neumíte žít v přijímání, v jednotě, v souladu s tím, co je, poddat se tomuto okamžiku takovému, jaký je. Ať získáte cokoli, neučiní vás to šťastnými.
G.: Já jsem tohle prožívala velmi silně. Říkala jsem si, kdybych neměla ty kila a byla štíhlá, pak bych byla šťastná. A můžete si říkat cokoli, kdybych tak měl, tělo, vztah, peníze, zaměstnání, dům, úspěch, na tom nezáleží.
E.: U mnoha lidí jejich pocit identity je spojen s tím, co pokládají za své problémy. Buď věci, které v životě postrádají, nebo věci, kterých se chtějí zbavit, jedno či druhé. Musím získat toto, abych se cítil naplněn a šťasten, anebo se zbavit něčěho, abych byl naplněn a šťasten. Takže pohybovat se v tomto kruhu problémů mysli se stává pro mnoho lidí centrem jejich osobní identity. Já a moje problémy. A lidé se dívají na sebe samé jako na problém, který musí být řešen. Zmínila jste to v knize, dívat se na svůj život, jako by to byl problém, který vyžaduje řešení. To je docela zajímavý stav vědomí, ale když už to můžete vidět, tak to vidění je již počátkem změny: Aha, tak tohle dělám se svým životem. To je počátek příchodu bdělosti.
G.: Ano, je to tak. Pro mě se to tak stalo s jídlem. Přestala jsem držet diety a přestala jsem vést válku uvnitř sebe. Přestala jsem se snažit napravit. A začala jsem rozumět sama sobě. A také to znamenalo zkoumání mnoha vzorců chování, které jsem měla ve svém životě. Byla jsem velmi identifikována se svou minulostí, se zneužíváním. Já jsem totiž zažila hodně zneužívání, fyzické i sexuální, a měla jsem velmi silné tělo bolesti, jak vy tomu říkáte. Bylo velmi obtížné se od něho odpoutat. Nebylo obtížné odpoutat se od vzorce jídla, z nějakého důvodu. Ale pokud jde o ostatní, musela jsem se vracet zpět po mnoho let. A stále ještě to do jisté míry dělám, když cítím, že něco je hodně velkého v prostoru. Víte, říkám tomu fenomenální loyalita k utrpení (:-)). Vím, kdo jsem, protože trpím.
Mám přítele, který se ráno probudí a řekne: „Něco je špatně, na koho to mám svést?“ A já se někdy taky tak cítím. Na koho to svedu? Na sebe, na někoho jiného? Je třeba někoho obvinit, je to takové přitahování k negativitě a k utrpení.
A pro mě jsou chvíle, kdy mi nestačí něco označit jako bolest či utrpení, ale musím to zkoumat. Pak se to stává tenčím a tenčím a já začnu rozumět – ano, to je něco, co se mi stalo, hněv, smutek, osamění, nuda, je to tak jak jsem si myslela. Není to story, kterou si sama vyprávím, je to přímý pocit zkušenosti smutku, který ještě cítím. A to už teď umím snášet. Jaké to je, když to cítím ve svém těle.
Zajímalo by mě slyšet od vás, jak poznáte, že jste úplně chycen ve své mysli, a jak poznáte, že nejste chycen v mysli.
G.: Zdá se, že pro vás se probuzení – to velké probuzení, to „příští ráno“, - odehrálo najednou. Tu kapitolu vaší knihy Síla přítomného okamžiku jsem četla mnohokrát. A to byla zase jiná zkušenost než moje. Cítit tu živou bdělost, a už nikdy nemuset jít zpátky, abyste zkoumal cokoliv ze své minulosti. Nechat jít bolest a utrpení, o kterém jste mluvil.
E.: Ano, to je pravda. Bylo to odtotožnění od mysli, od myšlení, a také od emocionálního pole. Nebylo to potlačení ani nic podobného, jen kolem toho všeho velký prostor. Nicméně integrace stavu přítomnosti do života a jeho ovlivnění nějakou chvíli trvalo. A to se nezmiňuji o pochopení toho, co se vlastně stalo. Neměl jsem ani tušení, co se stalo, jen jsem si uvědomoval, že jsem v klidu. Vůbec jsem nevěděl proč, jak si to vysvětlit, a trvalo několik let, než jsem doopravdy pochopil to odtotožnění od mysli. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jenom jsem cítil hluboký mír, aniž jsem věděl proč. Nezměnilo to okamžitě všechno, co jsem v životě dělal. Bylo to, jako by moje staré já, zejména vnější konání, mělo jakousi setrvačnost. Takže jsem pokračoval v tom, co jsem dělal, byl jsem stále v akademickém světě, pak jsem začal dělat Ph. D., aniž jsem věděl, že už to dávno není cílem mého života. Ale starý způsob života měl setrvačnost, a než se vyčerpala, a pak jsem teprve pocítil, že je rozpor mezi tím, co dělám a mým vědomím, tím, kdo jsem. A to mi umožnilo vystoupit z toho, kde jsem byl, opustil jsem akademický svět a odešel do nicoty, neměl jsem zaměstnání, peníze ani nic, ale byl jsem šťastný. A ani pak to ještě nebylo zcela integrováno. Dva roky jsem se jen tak potloukal, ale pak jsem musel hledat nějakou práci. Nevěděl jsem, co dělat, o co se ucházet. Dokonce jsem se ucházel o zaměstnání v bance, i na univerzitě, protože jsem se musel nějak živit. A na univerzitě byl moudrý profesor, jeden z těch, co se mnou dělali pohovor. Odpovídal jsem spontánně na otázky, které mi dávali, a ten starý profesor si asi něco uvědomil, protože na konci pohovoru se mě zeptal: „A co chcete doopravdy dělat?“ (:-))) Pro mě to byl velký vhled, sám vesmír mi řekl něco skrze něj. A pak se mě lidé začali příležitostně na něco ptát, říkat mi o svých problémech, a já jsem začal něco říkat, a ani pak jsem si hned neuvědomil, že tohle je to, co mám dělat. Uplynula nějaká doba, než jsem si řekl: „Aha, já mám dělat to, co už dělám.“
G.: Takže v každodenní interpretaci, dělat to, co srdce miluje, co přichází přirozeně ... Než jsem začala učit - už jsem o tom trochu psala v knize Ženy, jídlo a Bůh - myslela jsem si, že mám jít na lékařskou fakultu. Měla jsem maturitu, a nevěděla, co dělat, a řekla jsem si, že mám být lékařkou. Jenže jsem nesnášela chemii a fyziku, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pořád jsem si myslela, že mám být lékařkou – až do toho velkého probuzení, jak jsem říkala – řekla jsem si: „Aha, s jídlem se to dá dělat jinak“, a pomyslela jsem si, že o tom budu říkat lidem. Neměla jsem zaměstnání, ani peníze, žila jsem jako chůva u přítelkyně ve sklepě, starala jsem se o její dvouletou dceru, a pořád jsem měla nadváhu, asi o 30 – 35 kilo více než vážím teď. Ale věděla jsem, že jsem něco našla, anebo lépe, že něco si našlo mě. Chtěla jsem to dát lidem vědět. Tak jsem se rozhodla dát do novin inzerát: Skupina na podporu impulzívních jedlíků. Může přijít kdokoliv, kdykoliv. A chtělo přijít mnoho lidí, takže moje přítelkyně mi řekla, že to můžu udělat v jejím domě. A já jsem se rozhodla, že si nechám udělat trvalou na vlasech, protože jediná hubená věc na mně byly vlasy, tak jsem chtěla mít trvalou, abych měla pořádné kudrnaté vlasy. A byla to trvalá, co se suší vzduchem, takže jsem musela spát přes noc v natáčkách, a když jsem si šla další den nechat sundat natáčky, to byl den, kdy jsem měla učit první skupinu, u kadeřnice na dveřích byl nápis: Musela jsem na náhlou operaci, nesundávejte si natáčky z vlasů až do zítřka. Takže jsem musela začít mou úplně první výuku mnohem tlustší, než jsem teď, s opravdovou nadváhou, měla jsem na sobě uprostřed prosince letní šaty, protože jsem neměla žádné šaty, co by mi padly, a musela jsem stát před obchodem s lihovinami a ukazovat lidem parkování, protože jinak by nenašli místo. Takže jsem tam stála, natáčky ve vlasech, před obchodem s lihovinami, mávala jsem na všechny a říkala jim: „Ahoj! Já vám pomůžu zbavit se impulsivního jedení!“ (:-)))))) A lidé s křikem neutekli, zaparkovali, a pak jsme pár let zůstali spolu. To všechno se stalo více či méně organicky, ale od toho, že jsem nevěděla, co se bude dít, jsem náhle věděla, co mám dělat a co mám ráda.
E.: To je dobrý ukazatel pro mnoho lidí. Mohla byste vyjádřit několika slovy, co je příčinou každé závislosti? Zdá se, že mají všechny společnou příčinu. Mohl bych to říci svými slovy, jak to vidím, ale rád bych to slyšel od vás, co je závislost, závislé chování, nutkavé chování, obsese, jaká je jeho základní příčina a jak to překonáváte?
G.: Myslím, že obsese a závislost jsou velká slova, a já je většinou neužívám, protože si myslím, že nálepky lidi moc postraší - oni se pak sami nálepkují, a bojí se té nálepky. Takže ta slovy obvykle nepoužívám. Slovo obsese používám snadněji než závislost. To, co jsem přímo zažívala na sobě, a vidím i na svých studentech, je, že ve vaší mysli je nějakým způsobem „změněn kanál“, a mysl vám říká, že nesnášíte to, co se přes vás řítí. Také z toho vyvstává přesvědčení: Já nemohu být s tím, co je právě teď tady. Musím to změnit, napravit. Když si dovolím to cítit (za to si doplňte svůj problém), nebudu schopen snášet tu bolest, budu naštvaný.“ Na začátku „léčby“, když má takový člověk zůstat tichý, neví, jak na to – pokud už nejste aspoň trochu seznámeni s tichostí, tak jste stále naštvanější a úzkostnější, neklidnější, a dokonce panikaříte. Nevíte, jaké to je. Takže si myslím, že jde o deficity, které cítí mnozí z nás, založené na minulosti, a které patří do našeho podmíněného chování a názorů. A mnozí si neuvědomují, že jsou naprosto ztotožněni s těmito deficity z minulosti. Totálně. Ty věci cítíme jako nesnesitelné. A tak saháme po něčem vnějším, třeba po jídle, abychom je změnili. Nebo abychom je necítili. Pomohou nám, abychom se buď cítili více živí. V okamžiku, kdy si dáte jídlo do úst, jenom ten první okamžik, to je „mňam“ – vaše pozornost, vaše bloudící mysl odejde od čehokoli k „ach, to je dobrota“. Takže na okamžik dojde k uklidnění, přestane to, co vám způsobuje tolik bolesti. Nebo o čem si myslíte, že vám způsobuje bolest.
E.: Jeden psychoterapeut řekl, že nemůžeme tolerovat ani malý kousek utrpení. Dítě potlačuje utrpení, protože nemůže jinak. A co je pro dítě obrovské utrpení, to je pro dospělého relativně malé utrpení. Ale vzorec „nemohu si dovolit, abych to cítil, nesmím se na to dívat“ je vzorec, který pochází z dětství. Ale pro dospělé už to neplatí. Pro dítě to má smysl, aby to dělalo, perfektně to funguje. Ale pro dospělého je to dysfunkční chování. Ale jakmile si dospělý uvědomí „vždyť to není tak zlé, mohu tomu vlastně dovolit, abych to cítil, mohu tomu věnovat bdělou pozornost“, to je ten krok k překonání.
G.: Ano, přesně tak. Jde o to pochopit, že často vidíme, cítíme a prožíváme bolest tak, jak jsme to dělali jako děti, kdy jsme neměli na výběr. Tak jsme ji zablokovali, aby mlčela, aby nás více netrápila, abychom s ní nemuseli bojovat. Ale dospělý člověk má na výběr. A jedna z možností je začít se zajímat a být zvědavý na to, co se děje, a tím získat bdělou pozornost. A bdělá pozornost a nutkavé jednání nemohou existovat v jednom prostoru. Jakmile se stanete zvědavými na to, co se tu děje, už je v tom bdělost. Už vidíte, že jste tu vy a ta věc, které říkáte moje bolest, a můžete vidět, že bdělost je větší než to, čemu říkáte nebo o čem si myslíte, že je to nesnesitelné. Je to tak nesnesitelné, že musíte jíst, abyste na to nemysleli.
E.: Bdělost je nejen větší než bolest, ona je větší než celý váš pojem o svém Já, který založený na vaší mysli. Pocit toho, kdo jste, byl předtím založen na vaší hlavě, takže jste si sami vyprávěli, kdo jste. Všechny ty názory, to jsou jen myšlenky, ale existuje široký prostor, dá se říci, že uvnitř vás. Nejprve je to pociťováno jako široký prostor uvnitř vás, ale je to transcendentní šíře, jde to daleko za vše. Teologové říkají, a je to ve skutečnosti dosti hluboké, že Bůh je imanentní a transcendentní. Imanentní znamená, že sídlí uvnitř vás, jako Já, a transcendentní – je něco, co je naprosto nepoznatelné, daleko za vším, co je svět forem. Je to átman i brahman. Je to skutečná jednota. A to je právě ono. Proto název knihy Ženy, jídlo a Bůh, protože to přímo vede k uvědomění Boha. Já často slovo Bůh nepoužívám...
G.: Já taky ne, a přesto jsem to dala do názvu knihy (:-)))
E.: A podtitul knihy je „Neočekávaný průchod téměř k čemukoli“. To je nádherné.
G.: Nechtěla jsem tam dávat „ke všemu“, ale opravdu si myslím, že je to ke všemu, protože učitelé zenu říkají, že způsob, jak děláme cokoli, je způsob, jak děláme všechno. A tak když se podíváte na způsob, jak jíte, nebo jak vedete své vztahy, když všechno děláte s podtextem myšleky „nic není dost“, tak se přejídáte. To, co opravdu chci, je nemožné, tak si aspoň sním tyhle šťouchané brambory. Nebo, zase jsem zklamal.
E.: Já mám přítele, co má nadváhu. Žije v Anglii. Říká vždycky: „Měl jsem perný den, zasloužím si odměnu.“
G.: Ano, je to tak. Chození kolem a kolem ... ale já bych se zeptala: Co se stane, když si dáte tu odměnu? Opravdu to něco zlepší? Protože když to sníte, pak si uvědomíte: Ach jo, já jsem si myslel, že s tím odejde moje utrpení, ale místo toho jsem si ho zdvojnásobil. Protože pořád mám to, kvůli čemu jsem měl perný den – ten neodejde, když sníte tabulku čokolády – ale pak se do toho vloží vaše mysl: „Ach jo, snědl jsem celou čokoládu, co teď s tím budu dělat, bla bla bla ... (:-)))“
E.: Možná bych měl sníst ještě jednu, jestli by se to nezlepšilo (:-)))
G.: Přesně tak!! Já jsem si vždycky říkala: V pondělí začnu dietu. A měla jsem digitální hodiny, a bylo 11.30, 11.56, a já jsem pořád jedla, protože dietu jsem měla začít až ve dvanáct. Musím se najíst teď, protože zítra už držím dietu. (:-))) )?
E.: Teď o něčem trochu jiném, i když to souvisí. O tom, co vyprávíte ve vaší nejnovější knize Lost and Found (Ztráty a nálezy). Je to o velmi zajímavé výzvě, která přišla do vašeho života před nedávnou dobou, a ta výzva vám byla milosrdně poskytnuta vaším zřejmě nejdůležitějším duchovním učitelem, jehož jméno je Mistr Bernie Madoff. (:-)))) Ten vám milosrdně odebral třicetileté úspory, veškeré životní úspory, aby vám pomohl zažít podstatu toho, kdo jste. I když jste nezažila podstatu toho, kdo jste, bezprostředně hned ...
G.: Řekla bych, že je to slabé vyjádření ...
E.: A popisujete to nádherně v knize, v kapitole jedna či dvě, jak to bylo, ta neuvěřitelně obrovská reakce strachu, když došlo ke ztrátě veškerých životních úspor... Popisujete, co to udělalo se stavem vašeho vědomí. Je to nádherně vysvětleno a illustrováno. Možná byste chtěla o tom krátce pohovořit...
G.: Pro těch několik málo z vás, kteří by snad nevěděli, kdo je Bernie Madoff: provozoval Ponziho systém (Pozn. Orgonet: U nás „letadlo“ nebo „pyramida“, viz např. http://www.investujeme.cz/ponzi-a-jeho-nasledovnici-past-na-hlupaky/)
v podstatě po celém světě, a podařilo se mu ukrást obyčejným lidem 65 miliard dolarů. A jak velmi rád říká můj manžel, když vypráví tu historii, „není to všechno moje“.
My jsme v tom tedy měli své životní úspory, a jednou mi někdo zavolal, manžel byl zrovna pryč. My jsme mysleli, že ten systém je velmi bezpečný, i naši přátelé tam měli peníze, jejich otec a jejich přátelé byli u Madoffa, bylo to v kurzu, mít peníze u Barnieho Madoffa. Každý mohl do jeho fondů vložit cokoli, 600 dolarů nebo 1000 dolarů, kolik jste měli. A my jsme tam dávali všechny naše peníze. Někteří naši přátele tam byli i 30 let. A jak říká můj manžel, v těžkosti začnete věřit teprve, když se systém zhroutí. My jsme si celou dobu mysleli, že je to absolutně bezpečné. A ono nebylo. A pak přišel ten telefonát, že peníze jsou pryč. Byla jsem v šoku. Nejprve v šoku, a pak v hrůze, a pak hysterická. A v tom stavu hrůzy jsem zavolala několika velmi drahým přátelům, duchovním učitelům, a říkala jsem jim: Přišli jsme o všechny naše peníze. To bylo zanedlouho po tom telefonátu. A dva z nich mi řekli: „Přišli jste o peníze, ale nepřišli jste o nic cenného.“ A já jsem jim v tom stavu šoku řekla: „Teď není čas na duchovnost“. (:-))))) Byla jsem o tom přesvědčená. „To mi neříkejte! My přišli o peníze! Co budeme dělat? Budeme bezdomovci! Budeme bydlet na ulicí! A co budeme jíst?“ Byla to absolutní panika.
Mně se i teď těžko mluví o tom okamžiku šoku a paniky. Poté jsem zavolala manželovi, který byl kdesi v Antarktidě. Ten telefonát byl velmi drahý, přes satelit, ale musela jsem mu říci, že nemáme ani vindru. Našla jsem správné číslo, dostala ho k telefonu, a on řekl: „Kdo umřel?“ Já na to: „Nikdo, ale přišli jsem o všechny naše peníze.“ A on byl klidný, i já byla klidná, on řekl, že to bude dobré, a oba jsme plakali. A jeden z nás měl duchapřítomnost říci: „Musíme zavěsit. Už nepatříme mezi lidi, co si mohou dovolit mluvit přes satelitní telefon za deset dolarů za minutu.“ Zavěsili jsme, a já si začala za chvíli uvědomovat, že to bude nesnesitelné, abych žila uvnitř své mysli. Absolutně jsem nemohla žít uvnitř své mysli, která mi říkala: „Co jsi to udělala, to je neuvěřitelné, jak to, že jste peníze neinvestovali na různá místa, i čtyřleté dítě ví, že se musí peníze diverzifikovat!“ A začala jsem samozřejmě všechny obviňovat, včetně sebe samé, a to řvaní a blouznění bylo tak silné, že skoro okamžitě, během jednoho dne, jsem si uvědomila, že se musím vrátit k tomu, co mám, ne být s tím, co jsem ztratila. Co mohu najít místo peněz, které najít nemohu. Co je už tady, to je ta oduševnělá živost, uvnitř sídlící živost, o které mluvíváte. A musela jsem sama sebe k tomu přivádět znovu a znovu a znovu, chvíli za chvílí. Každou chvilku moje mysl zabloudila k tomu, že budu ztracená, že budu žít v bídném děsu. Tak jsem pořád prováděla to cvičení v bdělosti, a pokaždé, když jsem to neudělala, panika a hysterie mi to připomněly. Někdy je těžké to místo bdělosti najít, a já jsem si ani neuvědomovala, že jsem na tom místě, až do chvíle, kdy jsem cítila, že zvládám tak reagovat na každé co budu dělat, kde budu bydlet - zařídila jsem, že budeme bydlet u přátel, jedna přítelkyně mi řekla, že můžu u ní bydlet, jak dlouho chci, že mě bude mít jako vlastní, ale že musím omezit počet svých svetrů, vzít si jich jenom pár. ...
Víte, ta věc byla sice hrozná, ale ukázala se jako největší požehnání. Opravdu to považují za požehnání, právě to mě naučilo vracet se k sobě, ať se děje cokoli, v kterékoli chvíli.
Považuji to za dramatickou illustraci toho, že to, co dělá mysl ve chvíli katastrofy, dělá vlastně pořád! Byla to jenom zostřená verze toho, co se děje každičký den. A tak do dvou dnů jsem byla šťastná, velice šťastná. Když mi zavolala matka, jak se mám, řekla jsem jí: „Mám se skvěle.“ To bylo asi po 48 hodinách, co jsem zjistila, že jsme přišli o peníze. A ona řekla velmi starostlivým hlasem: „Drahoušku, musím se tě na něco zeptat. Nebudu tě obviňovat ani soudit“. A já jsem řekla „Co, mami“? A ona se zeptala: „Jsi na drogách?“ A já řekla: „Ne, ale pochopila jsem tu bezdůvodnou radost, radost prostě z toho, co je.“
Je skoro nemožné pochopit ji z konvenční perspektivy, kdy váš život závisí na tom, co máte. A když ztratíte své bezpečí, jste ztracení. Tím vlastně ztrácíte něco většího, než jste ztratili.
E.: Když jsme spolu před pár dny mluvili, řekla jste, že vaše vydavatelka řekla, že nemůžete napsat, že jste cítila tu intenzívní radost, protože tomu nikdo nebude věřit. Že máte jenom napsat, že jste byla „docela šťastná“. (:-)))) (1.06)
G.: Ano, byla to panenská čistá radost. Ale ona cítila, že to je nesdělitelné. Nebylo to ani tak štěstí, byla to prostě radost, téměř exstatická. Protože jsem uviděla, o co jsem přicházela. Uviděla jsem velmi jemné způsoby, jak se mysl soustředí na to, co je špatně. Velmi jemné pasti mysli, do nichž jsem předtím byla chytána. Po celá ta léta, kdy jsem cvičila, meditovala, jsem pořád žila v mysli.
E.: A to byla ta dezidentifikace od formy. A nedošlo k ní plně, dokud situace ve formě nebyla mimořádně neuspokojivá, protože formy, s nimiž se identifikujeme, se rozpouštějí, a leží za nimi prázdný prostor, který je pro vědomí založené na egu velmi hrozivý. Kdyby se to nebylo stalo, nebylo by ve vás došlo k onomu velkému zlomu, ke skutečnému odtotožnění od formy. I když formy mohou slibovat, že vám dávají jstou míru bezpečí, neodtotožníte se od nich, dokud se nestane něco opravdu drastického, a vy uvidíte, jak nestabilní formy ve skutečnosti jsou. Vnější formy, které se zdály tak stabilní. (1:08)
Pokračování příště...
Zdroj: Orgonet
