V knize Nová země Eckhart Tolle vysvětluje, v čem spočívá struktura a síla ega:
Ego ví jistě jen jedno: nechce přítomný okamžik. Výsledkem neuspokojených tužeb je pak neklid, nervozita, nespokojenost, nuda nebo úzkost. Chtění je strukturální a dokud ve vás zůstane tato myšlenková struktura zachována, žádné, ani jakkoliv velké množství obsahu vám nepřinese trvalejší uspokojení… Chtění totiž udržuje ego při životě daleko víc než vlastnění. Dá se říci, že pro ego je daleko důležitější toužit, než mít, takže po chabém uspokojení z toho, co máme, vždy následuje touha mít víc… tato touha je pouhý návyk, ne skutečná potřeba…
Myšlenkové formy „já“, „moje“, „víc než“, „chci“, „potřebuji“, „musím mít“ a 'málo' nesouvisejí s obsahem, ale se strukturou ega. Obsah je zaměnitelný. Dokud u sebe nerozeznáte tyto myšlenkové formy, dokud zůstanou nevědomé, budete jim věřit. Budete odsouzeni se jimi řídit, tzn. budete odsouzeni k hledání, ale k nenalezení cíle, protože když ony myšlenkové formy fungují, žádné vlastnictví, místo, osoba nebo událost vás neuspokojí. Jinými slovy dokud budou fungovat staré egoické struktury, neuspokojí vás žádný obsah. Ať získáte nebo zažijete cokoliv, nikdy nebudete šťastní. Vždy budete hledat něco lepšího, co vám bude slibovat ještě dokonalejší uspokojení, které by naplnilo prázdno a odstranilo pocit nedostatečnosti, který v sobě pociťujete…
Zaměňování ega, které vnímáte v ostatních, s jejich identitou, je prací vašeho vlastního ega, protože tento chybný vjem ho posiluje skrze pocit vlastní správnosti a výjimečnosti… to je pro ego ohromně uspokojující. V člověku se tak ještě více zesílí pocit oddělenosti od ostatních…
Připomeňme si znovu, co to je ego: kolektivní porucha, šílenství lidské mysli. Pokud si to budete neustále uvědomovat, už si ho nespletete s něčí identitou… Když teď už víte, jaké ego je, bude pro vás mnohem snazší na něj nereagovat a nebrat si je ho útoky – nadávání, výtky a obviňování – osobně. Nikoho nebudete považovat za špatného, budete vědět, že je to jen ego. Když si uvědomíte, že veškeré utrpení vzniká kvůli egoické mysli, budete schopni hlubšího soucitu a přestanete přilévat olej do ohně, který stravuje všechny egoické vztahy…
Ego není zlo, jen nevědomí. Jakmile si ho v sobě začnete uvědomovat, dostanete se za něj. Ale neberte ho příliš vážně. Až si všimnete, že vás zase ovládá, zasmějte se tomu. Klidně i nahlas. Jak se jím lidé mohli nechat ovládat tak dlouho?… Ego není osobní. Pokud máte pocit, že přebujelé ego je váš osobní problém, snaží se vás o tom přesvědčit zase jen ego.
EGO MÁ MNOHO TVÁŘÍ
Ego, které od někoho něco chce, což platí v podstatě o každém egu, často hraje různé role, aby dosáhlo svého – hmotného zisku, pocitu moci, převahy, nadřazenosti, výjimečnosti nebo jiného tělesného nebo duševního uspokojení. Lidé si však role, k nimž se uchylují, vůbec neuvědomují, protože oni těmito rolemi jsou. Některé role jsou rafinované, jiné nestydatě zjevné, ovšem jen ostatním, nikdy ne osobě, která je hraje. Některé role mají jen jediný účel – přitáhnout pozornost, která ego vyživuje. Pozornost je vlastně určitá forma psychické energie. Ego si neuvědomuje, že každý má nevyčerpatelný zdroj energie uvnitř sebe, takže ji neustále hledá venku, kolem sebe. Nehledá univerzální pozornost bez formy, kterou je Přítomnost, ale pozornost určité formy, jako např. pochvalu, uznání, obdiv, nebo jen pocit, že ho někdo vnímá, že někdo bere na vědomí jeho existenci.
Když je někdo tichý a nesmělý, neznamená to, že nemá ego.
Jeho ego je jen rozpolcené – touží po pozornosti ostatních a zároveň se jí bojí. Bojí se, že jejich pozornost bude mít formu nesouhlasu nebo kritiky, což mu na hodnotě příliš nepřidá, spíše naopak. U nesmělého člověka převažuje strach z pozornosti nad touhou po ní. Stydlivost a plachost jdou ruku v ruce s nízkým sebevědomím a pocitem nedostatečnosti. Jakýkoliv obraz nebo představa svého já – to, jak vidíte sami sebe – je ego, ať už je to obraz pozitivní (já jsem nejlepší) nebo negativní (jsem špatný/á). I za každým pozitivním sebehodnocením se však skrývá strach, že nebudete dost dobří, a za každým negativním sebehodnocením touha být nejlepší nebo lepší než ostatní. V pozadí sebejistého ega a jeho neustálé potřeby cítit převahu se vždy skrývá podvědomý strach z méněcennosti. Stejně tak naopak, nesmělé ego s pocitem nedostatečnosti neboli méněcennosti má v sobě velmi silnou touhu po výjimečnosti a pocitu nadřazenosti. Většina lidí neustále kolísá mezi pocity méněcennosti a nadřazenosti, podle situace a lidí, s nimiž jsou zrovna v kontaktu. Je třeba uvědomovat si a sledovat u sebe toto: kdykoliv se budete cítit méněcenní, nebo budete mít nad někým pocit převahy, stojí za tím vaše ego.
PADOUCH, OBĚŤ, MILENEC
Pokud ego nedostane tolik uznání a obdivu, kolik by si přálo, spokojí se s náhradními formami pozornosti. Musí však zrovna tak hrát určité role, aby je získalo. Když nedokáže získat pozitivně laděnou pozornost, zaměří se na negativní a snaží se vyvolat v lidech alespoň negativní reakce. To vlastně dělají už i malé děti. Zlobí jen proto, aby na sebe upoutaly pozornost. Negativní role na sebe bereme většinou tehdy, když se probudí naše emoční tělo – neboli emoční bolest z minulosti – , aby nabralo novou sílu tím, že znovu prožije starou bolest. Některá ega se dokonce uchylují k páchání trestných činů, aby se stala slavná. Když už nic jiného, chtějí být alespoň nechvalně známá a ostatními lidmi odsuzovaná – jako by volala: „Dejte mi, prosím, pocítit, že existuji, že nejsem bezvýznamné.“ Tato patologická forma ega je jen jedním z extrémních případů běžného ega.
Jednou z častých rolí je role oběti, kdy se ego snaží získat pozornost ve formě soucitu, lítosti nebo zájmu okolí o jeho problémy, o „jeho příběh“. Vidět sebe sama jako oběť je základem mnoha egoických vzorců, kdy si člověk na něco stěžuje, je mu ubližováno nebo je kvůli něčemu rozhořčený ... Jakmile se jednou ztotožníme s příběhem, v němž si přisuzujeme roli oběti, nechceme samozřejmě nic měnit, protože egu to tak náramně vyhovuje – jak každý terapeut jistě ví, ego se často nesnaží vyřešit své „problémy“, protože jsou součástí jeho identity. A když nikdo nebude chtít naslouchat mému problému, mohu si ho přehrávat ve své hlavě, znovu a znovu se litovat, a získat tak identitu někoho, komu bylo ublíženo a s kým se život, osud nebo Bůh příliš nemazlil. Vytvořím si tak o sobě určitou představu, udělá to ze mne „někoho“, a o nic jiného egu ani nejde.
V počáteční fázi všech tzv. romantických vztahů je hraní určitých rolí více než běžné. Ego se tak snaží získat vyvoleného člověka, který ho má „učinit šťastným, dát mu pocit výjimečnosti a uspokojit všechny jeho potřeby“. Nepsaná a nevědomá dohoda mezi partnery zní: „Já budu hrát toho, kým mě chceš mít, a ty budeš hrát toho, kým tě chci mít já.“ Hraní některých rolí je však poměrně náročné a málokdo to vydrží delší dobu, zvlášť když už pár začne spolu žít. Co se stane, když se pak ze svých rolí vyvlékne? Většina párů si bohužel ještě není vědoma skutečné podstaty svého Bytí, a tak se projeví spíše to, co tu podstatu zakrývá: surové ego, zbavené svých rolí, se svým emočním tělem a neuspokojenými touhami. Ty se už pomalu mění na zlobu vůči partnerovi, který podle něj selhal, protože ho nezbavil strachu a pocitu nedostatku, jež neustále číhají pod povrchem a tvoří samotné jádro egoického já.
To, co lidé nazývají „zamilovaností“, jsou většinou jen zesílené egoické potřeby a chtění. Stanete se závislými na partnerovi, nebo přesněji na své představě o něm. Nemá to nic společného s pravou láskou, protože ta neobsahuje žádné chtění. Španělština je v těchto ohledech asi nejupřímnějším jazykem: Te quiero znamená „miluji tě“, ale stejně tak i „chci tě“. Te amo, další výraz pro „miluji tě“, který však už neobsahuje zmíněnou dvojznačnost, je používán jen velmi vzácně. Možná proto, že pravá láska je právě tak vzácná.
Moudrost vzdání se vysvětluje Eckhart Tolle ve své Pracovní knize „Moc přítomného okamžiku“:
Vaše budoucnost závisí především na kvalitě vašeho vědomí v přítomnosti, takže vzdát se přítomnému okamžiku je nejdůležitější, co můžete udělat, chcete-li způsobit nějakou pozitivní změnu. Vaše činnost je druhořadá. Žádný skutečně pozitivní čin nemůže vzniknout ve stavu vědomí, které se nevzdalo realitě.
Pro některé lidi má „vzdání se“ negativní konotaci, neboť si pod tím pojmem představují lhostejnost nebo neschopnost řešit životní problémy, nebo dokonce porážku. Skutečné vzdání se je však něco jiného. Neznamená to, že nic neděláte a jen pasivně přijímáte jakoukoli situaci. A neznamená to, že jste si přestali dělat plány do budoucna.
Vzdání se je projevem prosté a hluboké moudrosti, která člověka vede k tomu, aby neodporoval proudění života. A proudění života můžete prožívat jedině v přítomném okamžiku. Vzdát se tudíž znamená přijímat přítomný okamžik bezpodmínečně a bez jakýchkoli výhrad.
Vzdát se životu znamená vzdát se vnitřního odporu k tomu, co existuje.
Vnitřní odpor je odmítání toho, co existuje. Je obzvlášť zjevný v situacích, které neodpovídají očekávání naší mysli.
Jste-li na světě dostatečně dlouho, pravděpodobně víte, že nepříznivých situací je víc než dost. A právě v takových situacích je třeba vzdávat se realitě, pokud se chcete zbavit bolesti a zármutku. Přijetí reality vás osvobodí od ztotožňování se s myslí a okamžitě vás spojí s Bytím. Odpor je vaše mysl.
Vzdání se je čistě vnitřní jev. Neznamená to, že byste ve vnějším světě neměli nic dělat a že byste nemohli změnit situaci.
Ve skutečnosti nemusíte přijímat celkovou situaci, stačí přijmout nepatrnou část, které se říká přítomný okamžik. Když zapadnete do bahna a nemůžete se hnout z místa, neříkáte si „Tak dobře, já prostě rezignuji a zůstanu tady.“ Rezignace není vzdání se realitě.
Nemusíte přijímat nežádoucí nebo nepříjemné životní situace. Ani si nemusíte namlouvat, že nepříjemná situace je dobrá. To nemusíte. Uvědomujete si, že se z ní chcete dostat. Pak soustředíte svou pozornost na přítomný okamžik, aniž ho jakýmkoli způsobem hodnotíte.
To znamená, že ho neposuzujete. Takže se mu nebráníte a nemáte žádné negativní emoce. Prostě přijmete jeho existenci.
Pak začnete dělat všechno, co můžete, abyste se ze situace dostali.
Takové činnosti říkám pozitivní činnost, neboť je mnohem účinnější než činnost negativní, která vzniká z hněvu, zoufalství nebo nespokojenosti.
EMOCE A EGO z knihy Nová Země:
Ego není jen nerozpoznaná mysl, hlas ve vaší hlavě, který předstírá, že je vámi, ale také nerozpoznané emoce – reakce těla na to, co hlas v hlavě říká...
Hlas ve vaší hlavě vám vypráví příběh, kterému zcela uvěříte a na nějž reagujete. Vaší reakcí jsou různé emoce. Ty dodávají sílu myšlenkám, jež vyvolávají další a další emoce. Vzniká tak začarovaný kruh nekontrolovaných myšlenek a emocí – emotivní myšlení a vytváření příběhů.
Emoční složka je u každého člověka jinak velká. Myšlenky probouzející silné emoce mohou někdy přijít tak rychle, že je mysl stěží stihne „vyslovit“ a tělo už na ně reaguje. Tyto myšlenky jsou preverbální – jsou to nevyslovené, nevědomé domněnky. Mají svůj původ v osobní minulosti každého člověka, převážně v raném dětství... Podvědomé soudy vyvolávají v těle emoce, které zase podněcují další myšlenky a/nebo okamžitou reakci. Tím vytvářejí vaši osobní realitu.
Proud negativních emocí proto vždy provází nepřetržitý proud nutkavých myšlenek.
Co to je negativní emoce? Emoce, jež otravuje tělo a narušuje jeho rovnováhu. Strach, úzkost, hněv, zášť, smutek, nenávist, žárlivost nebo závist – všechny tyto emoce narušují přirozený tok energie v těle, mají nepříznivý vliv na srdce, imunitní systém, trávení, tvorbu hormonů a mnoho dalších tělesných funkcí. Dokonce i klasické medicína, přestože ví jen velmi málo o tom, jak funguje ego, přiznává, že existuje úzká souvislost mezi negativními emocemi a somatickými nemocemi. Škodlivými emocemi můžete nakazit i lidi kolem sebe a nepřímo – řetězovou reakcí – i mnoho dalších. Souhrnným názvem všech negativních emocí je nespokojenost.
Mají pozitivní emoce na lidský organismus naopak blahodárné účinky? Posilují imunitní systém, léčí a osvěžují tělo? Ano, ale musíme rozlišovat mezi pozitivními emocemi vytvářenými egem a pozitivními pocity, jež pocházejí z hloubky přirozeného spojení s Bytím.
Pozitivní emoce vytvářené egem s sebou nesou i svůj opak, v nějž se nakonec vždy změní...To, co ego nazývá láskou, je snaha přivlastnit si toho druhého, závislost a lpění, jež se mohou během vteřiny změnit v nenávist... Dobré neexistuje bez špatného, po vrcholu vždy následuje pád.
Emoce vytvářené egem vznikají následkem ztotožnění s vnějšími faktory, jež jsou samozřejmě nestálé a každou chvíli se mohou změnit. Hluboké city nejsou ve skutečnosti emocemi, ale stavem bytí. Emoce existují jen ve světě protikladů. Stav bytí nemá žádné protiklady, ale může zůstat skrytý, zastřený emocemi.
Protože lidé obecně mají tendenci znovu a znovu prožívat staré emoce, téměř každý si ve svém emočním poli nese nahromaděnou bolest z minulosti, jež tvoří jeho „emoční tělo. “
Kdykoliv můžete přestat hromadit a prožívat staré emoce – upustit od mentálního lpění na minulosti, ať se něco stalo včera, nebo před třiceti lety... Můžete svou pozornost zaměřit na dokonalý přítomný okamžik a stát se Přítomností. Jen tak se osvobodíte od myšlenek a emocí.
Nic z minulosti vám nemůže zabránit v plném prožívání přítomného okamžiku, a když tu moc nemá minulost, tak kdo potom?
Každá negativní emoce, k níž se ve chvíli, kdy se objeví, nepostavíte čelem a kterou si plně neuvědomíte, ve vás zůstane, nezmizí. Vždy ve vás zanechá alespoň stín bolesti.
Zvláště děti pociťují negativní emoce jako nesnesitelné a mají tendenci je v sobě potlačovat. Pokud s nimi není žádný uvědomělý dospělý, který by je láskyplně vedl k okamžitému, vědomému prožívání jejich emocí, vlastně ani nemají jinou možnost, než je potlačit. Bohužel obranný mechanismus, který si takto vytvoří, budou většinou používat celý život. Vzniklé emoce v nich zůstanou v nevědomé formě a budou se nepřímo projevovat na příklad jako úzkost, vztek, sklony k násilí, psychická labilita nebo dokonce jako somatická choroba...
Zbytky bolestí po silných negativních emocích, jimž jste tehdy nebyli schopní čelit, zpracovat je a vypustit, vytvořily energetické pole prostupující každou buňku vašeho těla. Netvoří ho pouze bolístky z dětství, ale i nepříjemné zážitky z období dospívání a dospělosti, které má na svědomí vaše ego..
Energetické tělo tvořené starými, neustále oživovanými emocemi, jež prostupuje skoro každého, nazývám emočním tělem. Emoční tělo nemá jen individuální povahu. Tvoří ho obrovské množství bolesti, kterou zakusili lidé během celé historie lidstva – historie plné ozbrojených konfliktů, drancování, znásilňování, mučení, otroctví a všemožného násilí. Tato bolest stále žije v kolektivní duši lidstva a dennodenně k ní přidáváme další a další, o čemž se můžete přesvědčit nejen v televizním zpravodajství, ale i v dramatech mezilidských vztahů ve vašem nejbližším okolí...
JAK SE EMOČNÍ TĚLO OBNOVUJE
Emoční tělo je částečně autonomní forma energie žijící uvnitř lidského těla – je to entita stvořená z emocí. Má svou vlastní, i když primitivní inteligenci, podobnou té, kterou najdeme u mazaného zvířete. Jejím hlavním zájmem je přežít. Stejně jako všechny ostatní životní formy i ona potřebuje pravidelný přísun „potravy“ – získat novou energii podobné kvality – takovou, která vibruje stejnou frekvencí. Jako potrava pro emoční tělo dobře slouží například emocionálně drsné zážitky. To velmi dobře prospívá díky negativnímu myšlení a dramatům v mezilidských vztazích. Emoční tělo představuje závislost na nespokojenosti.
Bude vás asi šokovat, když si uvědomíte, že v sobě máte něco, co pravidelně vyžaduje negativity a pocity nespokojenosti. U ostatních si toho všimnete mnohem snáz. Abyste tento jev rozpoznali i u sebe, musíte být daleko bdělejší a pozornější. Jakmile vás nespokojenost jednou ovládne, nejen že se jí nebudete chtít vzdát, ale budete se do ní snažit zatáhnout i ostatní, abyste se mohli přiživovat i na jejich negativních emocionálních reakcích...
Emoční tělo se začne ozývat, když dostane hlad, když se potřebuje nasytit. Nebo může být probuzeno určitou spouštěcí událostí. Vyhladovělé emoční tělo dokáže využít jako spouštěč i zdánlivě bezvýznamnou situaci – někdo vám něco řekne nebo udělá, nebo si stačí jen něco pomyslet...
Veškeré myšlenky jsou ve skutečnosti energií a vaše emoční tělo potřebuje energii k tomu, aby přežilo. Nestačí mu ale jakékoliv myšlenky. Nemusíte být bůhvíjak citliví, abyste vycítili, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný náboj než ty negativní. Obojí vytvářejí mentální energii, ale každá má jinou frekvenci. Pozitivní myšlenky probouzející pocity štěstí jsou pro emoční tělo nestravitelné. Dokáže využít pouze energii negativních myšlenek, protože jen ty mají stejnou vibrační frekvenci...
Obvyklý mechanismus, kdy myšlenky vytvářejí emoce, funguje u emočního těla naopak, alespoň zpočátku. Pocity emočního těla rychle ovládnou vaši mysl a vy okamžitě začnete myslet negativně. Hlas vaší mysli začne vyprávět smutné, děsivé nebo rozhněvané příběhy – o vás, o vašem životě, o ostatních lidech, o minulosti, o budoucnosti, nebo i zcela smyšlené pohádky. Budete nadávat, obviňovat, stěžovat si a vymýšlet si. A vy se zcela ztotožníte s tím, co bude tvrdit, bezhlavě uvěříte všem jeho překrouceným tvrzením. V tu chvíli se stanete závislými na nespokojenosti.
Problém není v tom, že byste nebyli schopní zastavit nepřetržit proud negativních myšlenek, ale v tom, že nechcete. Vaše emoční tělo totiž v té chvíli žije skrze vás, předstírá, že je vámi, a bolest mu činí potěšení. Hltá každou negativní myšlenku. Dalo by se říci, že hlas ve vaší hlavě je většinou hlasem vašeho emočního těla. Ovládlo váš vnitřní dialog. Emoční tělo tak společně s myslí vytvořily začarovaný kruh – každá negativní myšlenka posiluje emoční tělo, a to zase podněcuje další a další myšlenky. Po nějaké době, hodinách nebo dnech, se nasytí, „usne“ a vyčerpaný organismus, který je teď mnohem náchylnější k onemocnění, nechá na pokoji. Jestli vás napadá podobnost s duševním parazitem, máte pravdu. Emoční tělo je vlastně druhem duševního parazita...
Emoční tělo a ego jsou blízcí příbuzní. Potřebují jeden druhého. Každá spouštěcí událost nebo situace je pak vnímána a hodnocena přes clonu silného, emocionálního ega, které zcela překroutí její význam. Na přítomnost se pak díváte očima roztrpčených emocí z minulosti. Jinými slovy to, co vidíte a zažíváte, není v dané situaci, ale ve vás. V některých případech může být příčina i v dané situaci, ale vy ji svými emocemi neúměrně nafouknete, protože to je to, co emoční tělo potřebuje, čím se živí – přehnanými reakcemi.
SILNÁ EMOČNÍ TĚLA
Někteří lidé mají tak silné emoční tělo, že se ani na chvíli nezklidní. Sice se na vás usmívají a snaží se o zdvořilou konverzaci, ale nemusíte být nijak zvlášť citliví, abyste poznali, že v sobě skrývají časovanou bombu negativních emocí, připravenou každou chvíli vybuchnout – čeká jen na příležitost, aby mohlo někoho pohanět či jinak konfrontovat, aby mohlo být kvůli něčemu nespokojené. Jejich emoční tělo nemá nikdy dost a posiluje touhu ega vytvářet si nepřátele.
Jsou tak přecitlivělí, že i nepodstatné věci nafouknou do obřích rozměrů. Snaží se tak ostatní zatáhnout do svých dramat a vyprovokovat je k reakci. Pouštějí se do nekonečných, bezvýznamných bitev nebo soudních sporů...
Z některých lidí se silným emočním tělem se stávají aktivisté a bojovníci. Mohou mít vznešený cíl a někdy dokonce dosáhnou svého, ale vždy jen dočasně. Jejich nevědomá potřeba vyhledávat konflikty a negativní energie, která pohání všechno, co dělají, nakonec zvedne vlnu odporu proti jejich záměrům.
