Analogie:
Potápěč si oblékne těžký, neohrabaný skafandr a je spuštěn na dno oceánu. Jediné jeho spojení se zemským povrchem je lano, které má připevněné na zádech.
Na dně oceánu jasně nevidí ani neslyší a jeho pohyby jsou díky těžkému skafandru velmi neobratné. Po nějaké době strávené v moři začínají jeho vzpomínky na
suchozemské vjemy postupně slábnout a jeho smysly se přeorientují na život v moři.
Bloudí po mořském dně, naráží do ostatních a ptá se jich na cestu. Ostatní, při vědomí své důležitosti, mu radí, aby je následoval, a tak jdou, aniž by věděli kam a aniž by si to byli schopni připustit.
Pak se najednou začne lano napínat a náš potápěč je donucen se zastavit a jít nazpět. Tam stojí, dívá se zprava doleva, zmatený a vystrašený. S velkým úsilím se pomalu otočí a zvedne oči nad sebe – spatří velmi matné světlo. Pomalu, ale vytrvale se pak pohybuje vzhůru, často padá zpět, ale nyní si je vědom síly na druhém konci lana, která ho pomalu vytahuje na hladinu.
Už nepotřebuje, aby mu druzí ukazovali směr, protože má nyní své světlo, které následuje, světlo své duše a v konečném cíli božský zdroj veškerého světla.
Duše nám ukazuje cestu a pomáhá nám, ale nemůže nás přinutit následovat světlo. Je věcí naší svobodné vůle, zda se ztotožníme s některou složkou osobnosti nebo hledáme naplňující, byť ne vždy snadnou cestu.
Vědomí člověka se vyvíjí neustálým pohybem mezi oběma póly bytí, které jsou zpočátku obsaženy ve všech složkách osobnosti – fyzické, emoční a mentální. Prožíváním a pozorováním různých úrovní duality a přijetím jejich existence si jedinec brzy uvědomí, že to nejsou oddělené složky, ale kontinuum obecnějšího aspektu života.
Ve všech formách bytí nelze oddělení duše dosáhnout bez určitého stupně strádání, bolesti a zármutku. Pro mnoho lidí slouží tyto krajní stavy jako odrazový můstek pro jejich aktivitu. Hluboká deprese se označuje jako „temná noc duše“. Často přitom dochází ke stavu otupělosti nebo k automatickému jednání, přesto lze právě tehdy spatřit světlo duše, protože v osvětleném pokoji je snadné přehlédnout plamen
svíčky, ale v temnu šíří svíčka fascinující a výrazné světlo.
Krajní polohy jsou vyčerpávající a doufejme, že s naším hlubším chápáním přestane být nezbytné ve snaze vyhnout se jedné extrémní poloze zaujímat stanovisko v opačném extrému. Zvlášť to platí o emocích, kde potlačení určité emoce vede k tomu, že se zadržuje uvnitř, dokud se neuvolní při nezvladatelném výbuchu. To vede nevyhnutelně k dalším obavám z této emoce a k jejímu dalšímu potlačování.
Jung nazýval tento nevyjádřený pól duality „stínem“ a vysvětloval, že čím více se tomuto pólu vyhýbáme, tím větší stín vytváříme. Jung doporučuje, abychom ho přijali jako přítele.
Symbolicky řečeno, když stojíme přímo pod sluncem, není žádný stín. Stín se objeví jen tehdy, když se od slunce (duše) vzdálíme. Když přesuneme vědomí od vlivů osobnosti a vnějšího světa na svou duši, uvědomíme si, že ačkoli cítíme bolest a zármutek, je to jen přechodné období. Pokud tak neučiníme, setrváváme v omezení kolektivní mysli fyzického, emočního a mentálního světa a nikdy nedosáhneme sebeuvědomění a míru.
