Cherub (hebr. Keruv; pl. Keruvim, odtud řecká zkomolenina a následné nesprávné pojmenování cherubín) je druhem nebeské bytosti, andělů, o nichž se zmiňuje Starý zákon a Zjevení svatého Jana.
Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu požehnaný, prosperující), které označuje služebníky bohů, kteří jim slouží jako rádcové a prostředníci. Někteří spojují vznik slova se slovem kirabu, jménem asyrského božstva v podobě okřídleného býka. Je možné, že ze slova vzniklo řecké γρύψ gryps (název bájného ptáka). V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, se objevuje archaické označení Boha jako toho, jenž „sedí na cherubech“ nebo jenž na nich jede. V těchto případech cherubové představují Boží trůn či snad i jeho válečný vůz.
Bible obvykle popisuje cheruby jako okřídlené bytosti s lidskými a zvířecími charakteristikami. V knize Genesis chrání cherubové cestu ke Stromu života na východ od Edenu s plamenným mečem. Podle knihy Exodus byla zpodobení cherubů též na oponě stánku úmluvy (Ex 26,1). V Šalomounově chrámu chránily sochy dvou cherubů archu úmluvy. Ta stála ve velesvatyni, kde přebývala Šechina - Boží přítomnost. Prorok Ezechiel zobrazuje zřejmě více rozšířenou představu o cherubech – v té má cherub čtyři tváře, tělo a ruce muže a nohy telecí, k tomu pár křídel coby atribut asyrských božstev dané doby. Křesťané v tomto zobrazení spatřují čtyři evangelisty. Cherubové se podle Ezechielovy vize neotáčejí, ale stojí přímo jako kola cherubského vozu.
Ve středověké teologii patří cherubové mezi nejvyšší řády v hierarchii andělů, společně se serafy. Umění zobrazuje často cheruby jako děti, zvláště v podání renesančních sochařů a malířů, např. Rafaela.
