Při svém putování v lidském těle jsem potkala spoustu lidiček pyšnících se tím, na jak vysoké duchovní úrovni se nacházejí. Zkuste se chvilenku zastavit a popřemýšlet se mnou.
Pokud jsme všichni byli kdysi vyzářeni z prvotního zdroje vědomí, čím se od sebe lišíme? Každý má svůj úkol, každý svoji roli v kulisách pozemského světa. Každý z nás prošel mnoha životy, aby načerpal zkušenosti a rozvíjel své vlastnosti.
Procházíme časovými úseky vědění, pochopení, moudrosti. Učíme se milovat.Hledáme cestu zpátky tam, odkud jsme přišli. Přijímáme odměny za vysloužené skutky v minulých životech. Co jsme se kdysi kdesi naučili,nosíme stále v sobě zakódované. Asi tak, jako malé dítě nosí svůj raneček s hračkami. Každý z nás jde tou svojí cestičkou, potkává další a další hledající.
Kde kdo je přesvědčen, že jeho cesta je tou nejsprávnější. Má pravdu, či nemá?
Svou pravdičku má každý, jenom je nutné si uvědomit, že svět není založen na pravdičkách jednotlivce. Pravdičky se pospojují do větších pravd, až se nakonec stanou skutečnou jednotnou PRAVDOU.
V každém životě v sobě něco zdokonalíme a když přijde ta správná chvíle,projevujeme se tím, čím jsme. Někdo se upřímně raduje a přemýšlí, jak nabyté vlastnosti zužitkovat pro dobro všech. Jsou tací, kteří ustrnou na místě.
Náš rozvoj je nekonečná spirála dění, nekonečné poznávání. Nepřísluší nám hodnotit, nebo dokonce kritizovat jinak se projevujícího člověka. Každý má právo projevovat se podle svého uvážení. Pokud se neztotožňujeme s vyjadřováním druhé bytosti, neznamená to, že je méně duchovní, než my sami. Vždyť jde jen tou cestou, kde získá potřebné zkušenosti k vlastnímu rozvoji. Namísto odsuzování máme možnost svým chováním, úsměvem a láskou dokazovat, že k dokonalosti vede mnoho cestiček.
Buďme tedy tolerantní jeden ke druhému. Pospojujme všechny svoje pravdičky,ať se společně dostaneme alespoň k náznaku skutečné Pravdy duchovního světa.
Miluji vás.
Roxana.
