Sanskrt, v písmu dévanágarí संस्कृतम् a v české transkripci samskrtam, je jedním z nejstarších známých jazyků. Nejbližší český překlad slova samskrtam je „dokonale složený“. Sanskrt je v současnosti považován za mrtvou řeč. Přesto je stále jedním z 23 oficiálních jazyků Indie a jako jedna z nejdokonalejších řečí je používán ve srovnávací lingvistice. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě. V sanskrtské řeči a písmem dévanágarí je psaná významná část posvátných védských spisů (védský sanskrt) a hinduistické literatury.
Dévanágarí (také Nagari) je abeceda Indie a Nepálu. Text je psán z leva do prava, a je snadno rozpoznatelný horizontální čarou v horní části písma, která je spojuje. Je to hlavní psané písmo Hindského jazyka. V 19. století se stal nejpoužívanějším sanskrtovým písmem.
Toto písmo se také používají Gujari, Bhili, Bhojpuri, Konkani, Magahi, Maithili, Marwari, Newari, Pahari (Garhwali a Kumaoni), Santhali, Tharu a někdy Sindhi, Paňdžábané a obyvatelé Kašmíru.
Devanagari byla vytvořena z Brahmických skupin skriptů z Nepálu, Indie, Tibetu, a jihovýchodní Asie. Z tohoto skriptu vznikly skrypty Gupta, Siddham a Sharada. První doložené skrypty z 8. století jsou východní varianty Gupta nazvané Nagari. Ale ty byly postupně nahrazeny skripty Siddham, které přežily především díky Tantrickému Buddhismu ve východu Asii. Sharada se také zachovala díky souběžnému užívání v Kašmíru. Tyto skripty používali vzdělanci a učenci ve městech.
Relativně nedávno se začal používat název Devanagari i když starší termín Nagari byl stále ještě běžný. Rychlé šíření termínu Devanagari souvisí s téměř výhradním použitím tohoto skriptu ke zveřejňování svatých sanskrtských textů v koloniálních časech, kdy lidé neznali žádný standardní sanskrt. Od té doby se skript Devanagari stal pro místní lid důvěrně známým.
Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. - 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.) Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.
