Sokrates byl starověký řecký filosof a učitel, považovaný za otce západní filosofie. Hledal logickým způsobem porozumění základním pravdám a principům vesmíru, života a mravů, a také i lidskému vnímání. Své zkoumání vedl formou otázek a odpovědí (dialektika) se svými žáky, mladými muži z urozených rodin. Prostřednictvím výkladu těchto pouček byl schopen přitáhnout mnoho lidí, kteří si všímali nepřiměřeného způsobu života. Narodil se sochaři a porodní asistentce v Aténách v Řecku. Byl dobře vychován a pokračoval v otcových šlépějích.
Sokrates byl fascinován filozofií a sledoval tuto oblast. Jeho konečným cílem bylo učit každého člověka pravdě a dobrotě skrze filosofii. Za peloponéské války je Sokrates znám jako zanícený kritik nedostatků athénské demokracie a tato kritika pak stojí v roce 399 př. n. l. za jeho odsouzením k trestu smrti: totiž po skončení peloponéské války v Athénách získávají na krátký čas moc aristokraté. Sokrates je považován za jejich ideového mluvčího. Po několika letech bylo obnoveno opět demokratické zřízení, kterým je pak Sokrates postaven před soud a obviněn z bezbožnosti (z nerespektování státního náboženství) a z toho, že kazí mládež (celý případ má nicméně politické pozadí). Další věcí v obžalobě byl i článek o zavádění nových bohů. Sokrates opravdu nazval hlas svého nitra bohem a nazval ho daimonion. Tento hlas pak měl člověka provázet celým životem a radit mu, jak se v kterých situacích zachovat. Soud pak Sokrata odsoudil k trestu smrti (musel vypít pohár jedu) – možnost útěku z vězení, která se mu nabízí, odmítne s odůvodněním, že občan musí respektovat rozhodnutí státu a jeho institucí – a tak jako přibližně sedmdesátiletý stařec Sokrates umírá. Velký filosof zemřel kvůli nepochopení (nebo nechtění pochopit) svých spoluobčanů – samozřejmě kvůli politice.
Jeho nejznámějším výrokem je určitě slavné „Vím, že nic nevím.“ Tento výrok se vykládal různě, zjednodušeně můžeme říci, že Sokrates zjistil, že člověk nemůže vědět všechno a čím moudřejší je, tím více si to uvědomuje. Další slavný výrok zní „Poznej sama sebe!“ Tímto výrokem chtěl filosof upozornit, že nejvíce bychom měli znát své vlastní nitro a svůj daimonion, a až poté zkoumat jiné a okolní věci. Centrem Sokratovy filozofie je etika. Sokrates se ve své nauce zabývá téměř výhradně člověkem (resp. jeho duší) z hlediska mravního. Lidský jedinec má podle Sokrata právo na vlastní morální rozhodnutí a na kritickou, uvědomělou reflexi sebe sama i okolního světa – Sokrates tvrdí, že člověk je schopen (svým vlastním rozumem, který je „vládcem nad tělem“, vše je tedy postaveno na racionálním, rozumovém základě) rozpoznat to, co je dobré, z čehož pak vyvozuje, že je schopen naučit se ctnostem, které jsou předpokladem štěstí.
Za základní ctnosti přitom Sokrates považuje moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost. Stejně jako je pouze z pozdějších zdrojů znám Sokratův život, je pouze zprostředkovaně známé i jeho dílo. Sám Sokrates vykládá svoji filosofii pouze ústně, žádný jeho spis není dochován (respektive Sokrates žádný nenapsal). Sokratovo dílo tedy můžeme poznat ze zpráv Aristotelových nebo Platónových. Sokrates vedl žáky k pravdě při zvažování představ jejich rozličných hledisek až ke správné odpovědi. Přinesl teorii poučky – jak „nahoře“, tak „dole“.
V neviditelném království podob jsou božské vrstvy VIRÁTY, které obsahují originál pro všechny pozemské kopie. Vše v pozemském plánu je toliko nedokonalým odrazem, který je předmětem změn lidské nedokonalosti. Duše začíná v království podob hledáním a usilováním, změnou nedokonalostí. To je mezník v našem duchovním rozvoji, ke kterému v sahadža józe směřujeme. Pročišťováním svých vibrací vstupujeme do Božího království. „Ten, kdo vstoupí do budoucího světa nezasvěcen a neosvícen, může být v blátě, ale kdo sem přijde očištěn, může dlít poblíž Boha...“
