Byl to tichý muž, jehož etika zahrnovala nekonání, kultivaci stavu vnitřního klidu a čistoty mysli. Ve své době byl velmi respektován a dodnes je uctíván v taoistickém náboženství. Jeho život, tak jako životy mnoha svatých, byl plný mnoha fascinujících příběhů. Jeho učení bylo sahadža ve smyslu, že nikdy nevytvořil pro lidi, kteří jej následovali, jakákoliv pravidla. Dal jim možnost, aby ve světle mohli poznat sami sebe. Nikomu nic nepřikazoval ani nezakazoval.
V učení Lao Ć se dozvídáme, že cílem je rozšířit světlo Božského tím, že se staneme cestou, která osvítí hledající a pozvedne je na vyšší úroveň. Lao Ć byl vtělením gurua, který vyjádřil ženský aspekt božského. Je to patrné z jeho učení i z jeho života. Vnímal jediné: TAO neboli Boha jakožto ABSOLUTNO. Není tu žádný kompromis. Měl ryzí pozornost.
Guru učí s obrovským milosrdenstvím. Lao Ć mohl hledajícího milovat, poněvadž v něm dokázal rozpoznat Božské. Bylo to Ono, co miloval a co vedlo jeho učení. Guru učí to, co je čisté. Čistota nám umožňuje prohlédnout iluzí Bohyně a tím nalezneme radost, blaženost, lásku a neomezenost ducha. Když se člověk stane guruem, je pohlcen oceánem Božského. Je ukonejšen, nehledá nic jiného, ví, že vše je tak, jak má být.
TAO je nejvíce podobné vodě. Tak jako voda má schopnost přijmout tvar jakékoliv nádoby, která jej obsahuje. Je nejpřizpůsobivější a spontánní. Tao je ženstvím v přírodě a popisuje se jako matka všeho. Očividně je samotnou univerzální kundalíni.
„Duch údolí nikdy nezemře. Je nazýván tajemným ženstvím. Průchod branou mysteriozního ženství se nazývá kořenem nebe a země. V nejasných obrysech viděno vypadá, že se používáním nikdy nevyprázdní.“
