Je jedna krásná řeka na této Zemi,
když kráčím po jejím břehu,
celý ten čas dobře je mi.
Teče si zvolna, rozvážně a smyslně,
z lesů k ní stékají malé potůčky
a ona trpělivě čeká na ně.
Pod mohutnými smrky se skrývají malé tůně
a o kousek dál je cítit silná omamná vůně.
Je to vůně mechu, lesa a podhoubí
a v další zátočině se mlha s vodním oparem zasnoubí.
Přejdu přes dřevěnou lávku na druhý břeh,
tady pod vzrostlými stromy roste zelený a hebký mech.
Rychle si vyzuji boty a chodím bosa,
jemně našlapuji a mé nohy hladí nejen mech, ale i ranní rosa.
Krásně studí a zároveň hladí jemně,
má duše je šťastná neboť ji zdraví Matka Země.
Náležitě si vychutnám ten pocit svobody,
po prožitku jdu zpátky ke břehu a vstoupím do vody.
Řeka je něžná a promlouvá ke mně svým zurčením
a já v tuto chvíli moc dobře vím, že si mě získala svojí krásou.
Vyjdu z vody a sednu si pod strom -
- cítím jak je vzduch kolem krásně čistý, plný energie a síly.
A když zavřu oči, vidím celý ten obraz milý.
Co ještě dodat? Co napsat více?
Jak se ta řeka jmenuje?
ČERNÁ OSTRAVICE
Jaroslava Bačáková
Když jsem seděla na břehu mojí milované řeky, přišlo mi na mysl jedno moudro.
BŮH SPÍ V KAMENECH
DÝCHÁ V ROSTLINÁCH
SPÍ VE ZVÍŘATECH
A PROBOUZÍ SE V ČLOVĚKU.
