Když jsem se před třemi lety rozhodla, že už v žádném případě nedám své děti očkovat proti žádné z těch „ povinně očkovaných“ nemocí, cítila jsem, že se vydávám na nelehkou cestu, ale zároveň jsem v hloubi duše věděla, že prostě nemohu jinak a musím poslechnout svou „vnitřní pravdu“…
Začalo to všechno tím, že jsme před šesti lety u mé první dcery odmítli v porodnici očkovat proti tuberkulóze a tím se zařadili mezi problémové pacienty naší dětské paní doktorky
Měla o nás opravdu strach a v našem zájmu nás přesvědčovala o nutnosti tohoto kroku-očkovat co nejdříve a co nejvíce. Přes to, že se nám podařilo odmítnout alespoň jedno očkování, ostatním jsme se podrobili. Dnes vím, že jsem tehdy byla ještě pod vlivem všeobecně vyvolávaného strachu - co bude až mi dítě nevezmou do školky, jak půjdu do práce a jak se uživíme… o zdravotní stav mé dcery jsem se začala pořádně bát až se vzrůstajícím počtem naočkovaných vakcín, po kterých vždy následovala horečka, nemoc a následné propuknutí atopického ekzému v celotělovém měřítku… a moje špatné svědomí, že moje děťátko trpí kvůli systému a tomu, že jeho maminka si nedokáže prosadit svou pravdu.
Naštěstí mě drželo nad vodou to, že máme skvělou paní homeopatku, která nám za vydatné pomoci homeopatických léků dokázala vrátit zdraví fyzické i duševní. Bez ní si nedělám iluze o tom, že bychom z nemocí vůbec vyvázli.
Když jsme byli konečně proočkovaní a dcera mohla nastoupit do školky, byla jsem podruhé těhotná a uvědomila jsem si, že bych si dceru mohla vlastně nechat doma a že jsem ji očkovala zbytečně…ale člověk si musí něčím projít, aby pochopil… v tu chvíli jsem byla definitivně rozhodnutá, že mé druhé dítě očkování nezažije.
Musím říct, že za ty tři roky, které tenkrát uplynuly, se názory na očkování začaly měnit a vlastně se začalo měnit všechno…
Při druhém pobytu v porodnici už nikdo ani nemrknul, když jsme opět odmítli očkovat TBC a následně paní doktorka celkem pohodě přijala fakt, že chci s očkováním mé druhé dcery počkat nejméně rok. Její argument „ale nevezmou vám ji do školky“ mě opět píchl u srdce, ale tentokrát jsem si řekla, že nechám věci plynout samy a výsledku svých rozhodnutí se přizpůsobím.
Tak se také stalo. Později jsem podepsala negativní revers o očkování a dcera nemá očkováno nic. Přišel ovšem čas zápisu do školky a já už bych asi opravdu měla jít pracovat, a tak jsem zasedla k internetu a našla si postup, jak dostat neočkované dítě do mateřské školy. Na stránkách www.ferovanemocnice.cz odpovídají právníci z Ligy lidských práv na otázky ohledně očkování a dozvěděla jsem se toto:
Jelikož již proběhlo několik soudů ohledně sankcí pro rodiče, kteří neočkovali, výsledkem bylo, že Ústavní soud vydal v roce 2012 rozhodnutí, že za „neočkování“ nelze vymáhat jakékoliv sankce a to ani v podobě nepřijetí dítěte do MŠ, jelikož to porušuje základní lidské právo na svobodu myšlení, přesvědčení a víry.
Milí rodiče, pokud tedy k přihlášce do školky přiložíte oficiální „Žádost o udělení výjimky z podmínek pro přijetí do MŠ“ a tam napíšete důvod svého odmítnutí očkování, je ředitelka školky kryta před případnými kontrolami tím, že respektovala právo rodičů na svobodu myšlení…a je to tedy čistá cesta k tomu, abyste mohli být oficiálně přijati. Doporučuji detaily dohledat na stránkách férové nemocnice, abyste si byli jisti tím, co vlastně děláte. Paní doktorka vám do vyjádření lékaře napíše prostě „ neočkován-neočkována“.
Máme tento krok již za sebou a včera nám paní ředitelka MŠ sdělila, že pokud jí podepíšeme smlouvu o tom, že když naše dítě onemocní, nebudeme po ní nic chtít, bere nás…
Zajímavé je, že se ředitelka školky radila jak s právníky, tak s úředníky na kraji a také s řediteli několika MŠ v kraji a dospěli ke stejnému závěru – přijmout neočkované dítě a krýt se smlouvou, že rodiče přijímají plnou zodpovědnost za jeho nemocnost…
Vidím v tom obrovský posun ohledně práv rodičů a boření starých struktur byrokracie a naplňuje mě to obrovskou silou a optimismem, protože se ukazuje, že cesta naší pravdy a žití ze srdce jsou pro nás naprosto bezpečné a dveře k pravdě jsou nám otevřené.
Cítím velkou pokoru a vděčnost k Vesmíru, Bohu…nebo jak si to každý nazvete…za to, že mě touto cestou naučil důvěře k němu.
Velký dík patří mému milovanému muži, který mě po celou dobu podporoval a celé mojí rodině, která mi dávala sílu.
Děkuji a přeji všem hodně odvahy žít svůj život podle svého srdce.
Čtenářka z Vysočiny
